Nejen název románu, ale i vyprávění lze vnímat skrze metaforu ohně, plamene, tepla. Kdybychom sledovali jeho vývoj na teploměru, v úvodu by ukazoval hodnoty pod bodem mrazu – symbolizující dětství hlavní hrdinky, chudé Moskvanky s venkovskými kořeny Zoji Andropovové. Její dětství poznamenala říjnová revoluce a brzká smrt rodičů.
V sirotčinci o moc lépe nebylo. To až transport do USA pomyslnou rtuť vyhání o pár bodů výše. Zoja postupně poznává americkou kulturu, zvyká si na klima i prestižní školu, ve které k jejímu překvapení může učiteli odpovědět na otázku přímo do očí. Postupně získává i zaměstnání, stará se o skleník. Muži o ni zájem mají, Zojino srdce však dávno prahne po jediném – známém ruském spisovateli Lvu Orlovovi, jehož knihy zbožňuje. Pravděpodobnosti navzdory se asi v polovině knihy ocitá v jeho společnosti a záhy i náručí. Stoupání rtuti nabírá na rychlosti. Bude škála teploměru stačit?
Pozvání k ohniAdrienne Celtová Host, 2019, 280 stran |
Víc se prozrazovat nehodí. Kouzlo druhé poloviny románu tkví ve způsobu, jakým se jej Celtová rozhodla uzavřít. O smrti Orlova se navíc čtenář dozvídá už na prvních stránkách, stejně tak není složité vytušit úlohu jeho manželky Very.
Zahraniční recenzenti mluví o autorčině stylistické virtuozitě, kterou stvrzuje i překlad Ondřeje Hanuse. Vyzdvihnout je třeba neobvyklou, ačkoliv ne zcela originální kompozici. Autorka příběh rámuje formou výzkumu, jehož stěžejní součástí, seřazeno dle četnosti výskytu, je deník Andropovové, korespondence Orlova a záznamy z policejních protokolů.
To vše, aniž by příběhu ubrala na srozumitelnosti. Charaktery Celtová utváří především na základě jejich minulosti, dětství, předešlých zážitků i činů, až se dostává na pomezí žánrů historické fikce a psychologického thrilleru. Vyčítat lze Pozvání k ohni máloco. Snad jen načasování setkání Lva a Zoji, trochu klišovité vyobrazení „muže nabokovského typu“ a v Česku zcela zbytečné doporučení od Oprah Winfreyové na obálce. Máme zde totiž trochu odlišné autority.
