RECENZE: Ohnivý italský tenorista volal do útoku. Vyzval i k tanci

Zatímco hokejoví fanoušci v sobotu povzbuzovali český tým, o pár kilometrů dále se také nadšeně křičelo. V pražském Obecním domě dostal publikum do varu italský tenorista Vittorio Grigolo. Upřímností a šarmem.

Vittorio Grigolo na koncertě v Obecním domě | foto: Petr Dyrc/Nachtigall Artists

V posledních letech se usadil na tenorovém Olympu, kde hájí čest italské pěvecké tradice vedle tenorových hvězd z jiných zemí. Zdejší publikum ho dosud znalo jen z kinopřenosů z Metropolitní opery. Táhne mu na čtyřicet, ale vypadá o polovinu mladší. A už svým chlapeckým zjevem odpovídá představě romantických milovníků, které ztvárňuje v operách.

Po příjezdu do Prahy Vittorio Grigolo diskutoval s fanoušky.

Z útlé postavy se však valí mocný zvuk. Jeho zpěv na první poslech upoutá spontánností a ohromnou energií. Není však nekontrolovaná, Grigolo staví na pěvecké technice, jak se v opeře sluší. Zpíval výlučně árie z italských oper, začal Donizettiho Vévodou z Alby, předvedl i oba frivolní popěvky Vévody z Verdiho Rigoletta, mezi něž vsunul klidnou a cituplnou árii Nemorina Una furtiva lagrima z Doniettiho Nápoje lásky. A na ní ukázal, že umí více než jen zpívat s hlasitou vášnivostí. Už první tón nasadil v něžném pianissimu a i potom dokázal hlas dynamicky modulovat.

Vittorio Grigolo

85 %

PKF - Prague Philharmonia, dirigent Alberto Meoli

Nebylo by marné, kdyby tyto své schopnosti využíval více, kdyby svůj zpěv probarvoval i jemnějšími odstíny po vzoru italských tenorů z dřívějších dob. Grigola však temperament očividně táhne k co nejohnivějšímu projevu. Člověk mu však věří, když takto zpívá třeba árii Rudolfa Che gelida manina z Bohémy nebo Cavaradossiho árii z Tosky. Obzvlášť to účinkuje, když může svolávat své bojovníky do útoku, jako v ukázce z Verdiho Korzára. Program korunoval „peckou“ Nessun dorma z Turandot. Každou árii navíc naznačil i herecky, pár čtverečních metrů pódia mu bohatě stačilo.

Přednášel o digitalizaci

Doprovázet takový živel jistě není snadné, chce to pevné nervy i pevnou ruku. Dirigent Alberto Meoli se však projevil jako kliďas, kterého nic nerozhází. A orchestr PKF – Prague Philharmonia opět potvrdil, že k lehkosti a emocionalitě italské hudby má z našich těles nejblíže.

Grigolo se navíc projevil i jako bezprostřední komunikátor, když před árií z Tosky oslovil publikum. Napřed se omluvil, že když hovoří, jeho hlas je malý. Poté udělal roztomilou minipřednášku o digitálním věku, jehož elektronické vymoženosti potlačují osobní komunikaci a přirozené smysly, jimiž se musí vnímat hudba. Po ukončení oficiálního programu ještě přidal tři italské písně, včetně hitu O sole mio. Vydal se i do hlediště a k obecnému nadšení jednu dámu vyzval k tanci.

Nešlo si nevzpomenout na první, tehdy senzační setkání s Rolandem Villazónem. Toho však živelnost zavedla na špatnou cestu a hlasivky ho odmítly následovat. Grigolo snad bude uvážlivější.