Opera zkrátka přestává být jakýmsi bizarním klubem notně zaoblených pěvkyň a pěvců, navlečených do těžkých kostýmů a neodpovídajících postavám z příslušného dramatu.
Obrovský mediální ohlas, jaký vyvolala letošní produkce Verdiho La Traviaty v Salcburku – některé přední evropské deníky o ní referovaly na titulních stranách – je jistě především ukázkou obratné reklamní kampaně.
Nicméně o schopnostech protagonistů, mexického tenoristy Rolanda Villazóna a ruské sopranistky Anny Netrebko, nikdo nepochybuje.
Tyto hvězdy nové generace, mezi něž patří i tenoři Florez, Alvarez či Alagna, mezzosopranistky Cecilia Bartoli a Magdalena Kožená a řada dalších zpěváků, vrchovatě naplňují kombinaci zjevu, zpěvu a herectví.
A třebaže za vším jsou zájmy managementů i gramofonových společností, které chtějí prodat své produkty, nakonec profituje i divák. Nová generace zpěváků přitahuje novou generaci diváků, kteří mohou zjistit, že opera má smysl i vedle jiných lákadel zábavního průmyslu.
A tlouštíci? Ty dnes v opeře čeká neradostný osud. Zůstávají daleko vzadu, jako třeba vokálně výborně vybavený kanadský tenorista Ben Heppner, mimo jiné představitel Prince na Mackerrasově nahrávce Rusalky.
Krutou daň současným nárokům splatila i proslulá americká sopranistka Deborah Voigtová, s níž londýnská Královská opera Covent Garden loni rozvázala smlouvu na titulní roli ve Straussově Ariadně na Naxu.
Korpulentní diva se totiž nevešla do kostýmu v režisérem předepsané velikosti. Místo ní byla povolána jiná dobrá zpěvačka, která do šatů vklouzla bez problémů. Příběh má povzbudivou pointu: Voigtová si nechala voperovat speciální by–pass a shodila čtyřicet kilo.
Zpěvačky a zpěváky z vyšší hmotnostní kategorie může alespoň upokojit, že jejich hlas, mají-li ho, bude koneckonců vždy respektován.
Zato sebeštíhlejší krásce, jež není schopna uzpívat divadlo, hrozí ve světě posměch mnohem větší.
