Na festival Rock for People míříte už potřetí. V Česku hrajete častěji. Máte na zdejší vystoupení nějaké specifické vzpomínky?
Milujeme hraní v Česku! Publikum u vás do toho jde vždycky naplno, má spoustu energie, tak si to aspoň pamatuju. Jsou jisté země, kde jsou lidé rezervovanější. Začnete hrát, dáte tři songy a oni se nakonec rozjedou. Ale v Česku to tak není. Tady je to rozjeté od začátku, máte náš velký respekt.
Vzpomenete si na okamžik, kdy jste si uvědomili, že se The Prodigy z takřka undergroundové kapely vyšvihli na světovou scénu? Jak jste to tehdy vnímali?
Kašlal jsem na to tehdy a kašlu na to i teď. Vlastně vůbec nevím, o čem to sakra mluvíte. Ten, kdo se pořád musí koukat do statistik a čísel, se pořádně nevěnuje tomu, čemu by měl. V našem případě tedy muzice. Jsme hrdí na to, co děláme a jak to oslovuje i propojuje lidi. Až to nebudeme cítit, zabalíme to.
The Prodigy, Praha, Forum Karlín, 16. 11. 2015
To se ostatně už stalo. Na přelomu tisíciletí potkal The Prodigy ne snad přímo rozchod, ale několikaletá pauza. Jak se to přihodí, že se kapela po takové pauze dá zase dohromady?
To je tím, že jsme prostě lidi z masa a kostí. V této kapele se nic moc neplánuje. Tehdy nastal takový bod zlomu. Jeli jsme turné k desce The Fat of the Land a nějak jsme spolu přestali vycházet. Leeroy Thornhill odešel z kapely, já a Keith jsme spolu přestali mluvit. Oba považuju za svoje bratry, ale lidi občas potřebují prostor jen pro sebe. Podle mě bylo dobře, že jsme celé The Prodigy do základů rozebrali a znovu je po hudební stránce vystavěli. Protože my tady nejsme od toho, abychom dávali lidem štěstí, děláme to z vlastních pohnutek. A ať se přidá, kdo chce.
Patříte k legendám elektroniky, zároveň však do své hudby mícháte řadu jiných stylů. Je pro vás žánrová nečistota způsob, jak neustrnout?
Dělám to vlastně z nudy. Lidi milují svoje jistoty a jsou uvěznění v zajetých vzorcích. Já to tak nikdy neměl. Ovce bude vždycky následovat jako ovce. Snažím se jen vytvořit hluk, který mě a moje chlapce vybudí. Ať už ho vytáhneme odkudkoliv.
Na koncertech využíváte živé nástroje jako kytary a bicí. Je to i díky nim taková jízda? A dovedli byste si představit koncertování bez nich?
Máme živé bicí, ale používáme je dost jinak než ostatní kapely. Popravdě je to tak, že bubny a basa, které naživo slyšíte, jdou ode mě. Živou soupravu máme nazvučenou tak, že z ní lezou hlavně vysoké zvuky jako činely, ty potom přimícháváme do celkového soundu, aby tvořily pořádný chaos. Nikdy nepoužíváme živý kopák, protože zní z p..ele a všem bubeníkům stejně. Vždycky jsme měli na pódiu kytaristu, tedy aspoň od turné k naší druhé desce z roku 1994. Bez nich by to nešlo, protože potřebujeme, aby náš zvuk doplňovali.
Takže by vás nelákalo vyzkoušet třeba akustické verze některých vašich písní? Na YouTube takové pokusy jsou a je to docela zábavné.
Proboha, to ne! Milerád to přenechám jiným.
Jak se vlastně taková písnička The Prodigy rodí ve studiu? Od dema s kytarou to asi nebude, že?
Vážně? A proč myslíte?! No, někdy ano, divil byste se. Kteroukoliv písničku můžete začít jakkoliv, proč se omezovat? Třeba si jen tak ťukat do stolu, proč ne. Cokoliv poslouží nápadu, aby se nějak rozvinul, je dobré. Beru všechno. Nemám na to žádná pravidla.
Což mě přivádí k otázce – kdy se dočkáme nového alba?
Brzy. A bude to naše dosud nejlepší deska.
