GLOSA: Taj Mahal na Hradě musel bojovat s příliš oficiální atmosférou

Úterní večer zaznamenal dvě prvenství. Na terase Jízdárny Pražského hradu byla zahájena série letních koncertů, pořádaných hradní správou. Jeho hvězdou byl americký zpěvák a kytarista Taj Mahal, který v Česku nikdy předtím ještě nekoncertoval.

Umělecký úspěch koncertu byl de facto zajištěn předem. Nejen proto, že Taj Mahal sám o sobě je persona, o jejímž vlivu na hned několik hudebních stylů, v první řadě blues a world music, nelze pochybovat. Jeho tvorba si po celou kariéru, trvající od konce 60. let, udržuje přes stylové eskapády vzácně vyrovnanou kvalitu.

Taj Mahal

90 %

Praha, terasa Jízdárny Pražského hradu

23. července 2013

pořádala Správa Pražského hradu

Přes svůj věk jednasedmdesáti let navíc rozhodně není Taj Mahal žádnou oprašovanou živou legendou, které je potřeba tolerovat víc než mladším kolegům – jeho hudba je stále životná, má tah a říz. Zejména pak v triu, které se na Hradě představilo.

To totiž tvoří spolu s frontmanem, který v průběhu koncertu vystřídal akustickou, elektrickou a resofonickou kytaru, banjo i klávesy, rytmika, jež s ním průběžně spolupracuje už přes čtyřicet let: baskytarista Billy Rich a bubeník Kester Smith.

Jejich hra byla skvělým příkladem toho, jak sloužit zvolenému žánru, být dokonale pevnou a přitom ohebnou páteří. Podstata většiny Taj Mahalova repertoáru je rytmicky velmi odlehčená, i v jinak "hustých" bluesových kouscích, vycházejících z venkovské i městské podoby stylu. Díky skvělému propojení frontmana s rytmikou měl celý koncert až taneční potenciál.

Jak už bylo řečeno, Taj Mahal ve svých i převzatých písních čerpá zejména z odkazu afroamerické tradice, tedy z blues, rád ale experimentuje s všemi žánry, pro které je typická "houpavost", ať už je to hudba amerických kreolů, karibské kalypso nebo hudba havajská. Všechny styly se mu ale daří beze švů spojovat v jeden, "tajmahalovský". To je jeho nesporný přínos hudebním dějinám.

Potud tedy bylo vše v pořádku. To, že posluchač, uvyklý hudebnímu dění na běžných koncertech nebo festivalech, odcházel přece jen poněkud nesvůj, nemělo důvod na pódiu, nýbrž v hledišti.

Hrát blues a dívat se na způsobně sedící VIP hosty, kteří usrkávají sekt, jediný nápoj, který zde byl k mání, a to v prostoru lemovaném hosteskami stojícími v pravidelných rozestupech, mezi nimiž prochází hradní stráž ve svátečních mundúrech, to nejspíš Taj Mahalovi na náladě nepřidalo. Odvedl ale naprosto profesionální výkon a chlad, který k němu velká část publika vysílala, dokázal ignorovat.