Když už si někdo pojmenuje album Maestro, musí si být setsakra jistý v kramflecích. A to šestašedesátiletý Taj Mahal jistě je. Deska vznikla za účelem připomínky umělcova dovršeného čtyřicetiletí na hudební scéně (debutoval eponymním albem v roce 1968) - a lze s klidem konstatovat, že za nic z oněch čtyř dekád se nemusí stydět.
Taj Mahal je sice jaksi ze zvyku řazen mezi bluesmany, což je opodstatněno náplní většiny jeho alb, včetně oněch dvou, za která obdržel Grammy (Seňor Blues z roku 1997, Shoutin´ In Key z roku 2000), nelze však zapomínat, že je také významnou osobností world music: načichl k hudbě africké, havajské, indické. A všechny tyto spády dokázal zúročit i ve formě nahrávek.
A právě jakousi výkladní skříní Taj Mahalovy neortodoxnosti, jakousi procházkou alespoň některými jeho oblíbenými hudebními žánry, je i album Maestro. Přestože obsahuje symbolických dvanáct položek, což by mohlo odkazovat spíše k ryzejšímu bluesovému "dvanáctkovému" materiálu.
Tím, na čem je stavěno promo tohoto alba, je kromě samotné oslavy protagonistova výročí množství hostů a různých doprovodných muzikantů, kteří se sešli, aby svému "maestrovi" poblahopřáli. Kromě těch největších jmen, která jsou zvlášť vypíchnuta i na obalu, tady mimochodem najdeme i několik mimořádných hráčů, "ukrytých" pouze v doprovodných sestavách - třeba jednoho z největších žijících hráčů na foukací harmoniku Billyho Branche nebo "afrického Hendrixe", hráče na nástroj ngoni Bassekou Kouyateho.
Album se nicméně "prodává" - a právem - zejména na kooperaci Taj Mahala například s významným křísitelem a oživovatelem černé hudby v moderních souvislostech Benem Harperem, s "nu-folkařem" Jackem Johnsonem, s hvězdou reggae Ziggym Marleym a jeho kapelou, nebo s Africkou popovou zpěvačkou Angelique Kidjo a hráčem na severoafrickou loutnu koru Toumanim Diabatem (se kterým v roce 1999 natočil Taj Mahal celé výborné album Kulanjan).
Samozřejmě, že zde zní ortodoxní blues, ostatně celé album uzavírá skladba největšího bluesového hitmakera všech dob, chicagského kontrabasisty Willieho Dixona Diddy Wah Diddy, původně z repertoáru Bo Diddleyho. Temné moderní blues je i Strong Man Holler (s jmenovaným Billym Branchem) či hrubozrnná TC Mama, kde Taj Mahala doprovází kapela Los Lobos.
Album se ovšem pomyslně ubírá i louisianskými bažinami, to když za doprovodu kapely vtipného názvu New Orleans Social Club (tvořené výkvětem neworleanských hudebníků původně z kapel Meters, Neville Brothers ad.) hraje nejen funk I Can Make You Happy, ale i rozvernou houpavou "fatsdominovku" Hello Josephine - včetně kreolských pokřiků, evokujících pouliční mejdan při svátku Mardi Gras.
Taj Mahal se na albu Maestro (dodejme, že podobně, jako výlet kolem světa, bývají koncipovány i jeho koncerty) představuje jako vyloženě globální umělec, navíc se spoustou velmi zajímavých kamarádů. Je to neuvěřitelné, ale i teď, po čtyřiceti letech, si udržuje tak vysoký standard, že s ním málokdo z mladších následovníků (a že si jich, třeba i nevědomky, vychoval!) udrží krok.
Taj Mahal: Maestro
vyd. Heads Up, čas 57:35
hodnocení iDNES.cz: 80 %