Druhá tráva (obal DVD)
Druhá tráva si k pětadvacetinám nadělila svoje vůbec první DVD. Byl to však vlastně jen souběh náhod, Robert Křesťan není typ na počítání uběhlých let. „Když se sešlo vydání DVD s výročím 25 let existence, vlastně mě to docela překvapilo,“ říká.
S jakou základní představou jste kapelu s Lubošem Malinou tehdy zakládali?
Oba jsme hráli s Poutníky, to byla velmi vytížená kapela, která se na konci 80. let dostala na vrchol svých možností. Trávili jsme spolu hodně času, mezi dvaceti a třiceti koncerty měsíčně, a z toho logicky povstaly různé osobní spory. To byl jeden důvod. A druhý: změnila se i společenská atmosféra. Bylo po sametové revoluci a já začal mít pocit, že Poutníci patří minulosti. Že v roce 1990 už tu původní vnitřní filozofii ztratili. No a jednoho večera jsme se s Lubošem Malinou potkali na chodbě hotelu, začali si povídat, a někdy kolem třetí ráno jsme si řekli: pojďme spolu založit novou kapelu, která bude univerzálnější, vzdušnější. Kapelu, která bude fungovat na základě muzikantství a ne pouze starého kamarádství.
Nehrál v tom roli i název? Poutníci, to přece jen zní hodně táborákové.
To rozhodně ne, název v tom vůbec nehrál roli.
Romantika, spojená s Poutníky i vašimi muzikantskými začátky, vás tedy neopustila?
Určitě se změnily zkušenosti, ať životní nebo s přijímáním muziky či literatury. Ale ten základní romantický pocit, se kterým jsem začínal hrát, je pořád stejný.
Byl pro Druhou trávu problém najít na začátku publikum?
To byl problém nárazový. Záleželo na tom, nakolik si lidé spojili jméno Robert Křesťan s Poutníky. Takže někde na nás přišlo patnáct lidí a jinde bylo vyprodáno - to trvalo několik let. A vím od Poutníků, že u nich to po našem odchodu bylo podobné.
Na začátku byla drzost
Robert Křesťan při nahrávání DVD
Postupem času jste se začali rozhlížet po světě, hlavně jezdit do Spojených států. Pamatujete si, kdy to bylo poprvé?
To mi nevymizí z paměti. Bylo to v září roku 1994, do kentuckého města Owensboro na břehu řeky Ohio. Konal se tam mezinárodní bluegrassový festival. Jeli jsme tam celá kapela vlastně „na blind“. Dopředu jsme si objednali hotel, chodili na koncerty, na kterých jsme viděli spoustu legend muziky, kterou jsme měli rádi, pohybovali jsme se tam jako ve snu.
Čili jste tam jeli jako posluchači, vlastně na výlet?
Ano. Jenomže přátelé nás dokopali k tomu, abychom si vzali nástroje a zahráli na večírku časopisu Bluegrass Unlimited. Já celou dobu stál zády k publiku, abych vůbec byl schopen zpívat. Trvalo to nějakých dvacet minut, druhý den jsme na základě toho zahráli asi čtyři písničky na hlavním pódiu, a den nato jsme najednou měli americkou agentku. A příští rok jsme se do Ameriky už oficiálně vrátili. Takže v tom bylo hodně štěstí. A taky kus vyprovokované drzosti.
Hudbu, kterou hrajete, si u nás hodně spojujeme s Nashvillem. Kdy jste tam hráli poprvé?
Myslím, že hned následující rok, 1995.
Nerozluční hudební partneři už od dob Poutníků: Robert Křesťan a Luboš Malina
A jaké bylo v „Mekce country music“ přijetí?
Tam vždycky horší než kdekoli jinde. Nashville je zvláštní město. Obecně se říká, že je to „město číšníků a číšnic, kteří se snaží prorazit v muzice“. Spousta lidí, kteří v Nashvillu chodí na koncerty, nejsou místní. A rozhodně tam nepřijeli proto, aby poslouchali Druhou trávu. Je to prostě město zvyklé na slavné lidi, kde skutečně můžete světové nejen hudební hvězdy potkat na chodníku - s Lubošem jsme tam třeba před dvěma lety potkali Jacka Nicholsona. Ale nikdy jsme se tam necítili moc dobře. Mnohem líp se nám hraje v místech, kde už o nás lidé něco slyšeli, kde nás znají a jdou přímo na nás, na naši muziku.
A jaká jsou tedy v Americe „zaslíbená“ místa Druhé trávě?
Texas. Tam nám vždycky bylo dobře. většinou tam na nás chodí hodně lidí a rozumíme si. A dobře se hraje i v Coloradu a Kalifornii. Asi proto, že jsou to takové doširoka otevřené oblasti.
Máte vůbec spočítáno, kolikrát jste v Americe byli?
Nevím to přesně, mohu to jen přibližně odhadnout. Jednu dobu jsme tam jezdili dvakrát ročně a jeden rok jsme tam byli i třikrát. A vynechali jsme myslím jeden rok. Takže...je to možné? No, asi tak třicetkrát.
Druhá tráva mezi rockery, jako pravidelný host festivalu v Trutnově
Zvedá se při takovém počtu turné pro vás jejich komfort?
Vrchol jsme zažili asi tak před asi patnácti lety. To jsme jezdili na opravdu velké festivaly. Ale tehdy jsme s sebou začali vozit bubeníka, což byl začátek problémů. Naše tehdejší agentka najednou nevěděla, co má nabízet, jaká ta naše muzika vlastně je - a my to moc nevěděli ani sami. Byli jsme trošku zmatení, unavení, dokonce jsme kapelu na nějakou dobu rozpustili. A pak jsme tam někdy v roce 2003 začali jezdit pravidelně znovu, ale museli jsme začít vlastně od začátku.
Jako Dylan v čínštině
Ten zhruba dvouletý dočasný rozchod měl konkrétní důvod v čem?
Nevěděli jsme, jak dál osobně, lidsky, muzikantsky. Vztahy v kapele byly roztříštěny na tři skupinky. My s Lubošem jsme se to nějakou dobu pokoušeli hasit, ale docházela nám energie. A tak jsme si řekli, že nejlepší bude si uvolnit ruce a zbavit se toho závaží. Tak jsme to udělali. Pokračovali jsme pod různými názvy jako Malina Band a podobně, ale pak nám došlo, že se tím jen zbavujeme zavedené značky. Protože to, co jsme hráli, vlastně stejně byla pořád Druhá tráva. A tak jsme se k názvu zase vrátili.
V repertoáru máte řadu počeštěných písniček Boba Dylana. Hrajete je v této podobě i v Americe?
Ano. Největší ohlas má tradičně One More Cup of Coffee, tedy po našem Ještě jedno kafe. Dřív jsme dělávali takové „cirkusácké“ věci, kdy jsem třeba zpíval půlku česky a půlku anglicky, ale to už teď neděláme.
Druhá tráva s producentem Stevem Walshem a zvukařkou Alex Dolphin natáčela v roce 2011 album v Nashvillu.
Jak na češtinu tamní publikum reaguje?
Myslím, že to berou jako zajímavost. Žádnou díru do světa tam s tím samozřejmě neuděláme, k tomu to ani není určeno. Sběratelé si Dylanovky občas koupí jako raritu - stejně jako já bych si koupil Dylana třeba v čínštině...
Tohle vaše album bylo na české scéně první, na němž se k Dylanovi někdo přihlásil v takové míře. Stálo vás to hodně odvahy?
Na začátku toho všeho stál vlastně Vlasta Redl. Ten jednou v Telči na začátku 90. let říkal - pojďme společně natočit desku dylanovek. Nehledě na to, že bychom s Vlastou celou desku asi nikdy nedokončili, protože každý pracujeme diametrálně odlišným způsobem, byla tehdy největší překážkou pověst, že Dylan žádné coververze svých písniček v jiných jazycích nepovoluje. Mně to připadalo docela pravděpodobné, takže jsem to vzal jako absolutní pravdu a o desce jsem přestal přemýšlet. Ale pak jsem narazil na nahrávku nějaké české obskurní countryové zpěvačky, která tam měla Dylanovu písničku s textem, se kterým Dylan neměl nic společného, navíc velmi špatným. A já si říkal - jak je to možné? Začal jsem se o věc zajímat a zjistil, že se věci mají úplně jinak. Dalším impulsem byl telefonát Honzy Vyčítala, který dostal podobný nápad jako před dvaceti lety Vlasta Redl. Ze společného projektu sice z několika důvodů zůstalo jen torzo, ale věci se daly do pohybu. Od té chvíle jsem se potýkal už jen s jediným problémem, sám se sebou. Pracoval jsem na překladech strašně pomalu, hrozně jsem o sobě pochyboval. Nikdy předtím jsem neudělal to, že bych dal svoje texty přečíst někomu jinému, než jsem je šel nazpívat. Ale tentokrát jsem je konzultoval s několika přáteli. Ne jestli se nedotknu Dylana, ale jestli ty jeho písničky nezkazím. Takže ve finále jsem zažíval velké nervy.
Ale už na debut Druhé trávy jste udělal právě One More Cup of Coffee. Tam jste tyhle pochybnosti neměl?
Když jsem to psal, byl rok 1990, ještě jsem měl takové ty představy, že to stejně nikdy nevyjde, že se to nikdo nedozví. Byl to ještě přístup z předchozího desetiletí. Neuvědomoval jsem si, jak je to ve skutečnosti vážné.
Tony Trischka s Druhou trávou na Colours of Ostrava 2009
Na desce Dylanovky hostuje mj. i Dylanův někdejší spoluhráč Charlie McCoy. Druhá tráva ale za ta léta spolupracovala s řadou známých amerických muzikantů, třeba Peterem Rowanem nebo Tonym Trischkou. Co vám to přináší?
Je to v každém případě muzikantské obohacení, protože každý z nich je úplně jiný. Charlie McCoy je typický nashvillský profesionál 60. a 70. let se vším všudy. S dokonalostí, s přesností. Chová se jako profesionál do posledního gesta. Peter Rowan je představitel něčeho úplně jiného. Jeho hlavní formativní léta byla druhá polovina 60. let, tedy psychedelie, hippies, marihuana, a to se do jeho hudby i přístupu k životu promítlo. Čili pravý opak Charlieho McCoye. Člověk s ním musí být pořád ve střehu. Známý muzikant Jerry Douglas mi třeba vyprávěl, jak jednou Peter Rowan vůbec nepřijel na nějaký festival v Americe. A víte proč? Cestou jel kolem nějakých lázní a zachtělo se mu vykoupat se v termálním prameni.
Pavel Bobek a Robert Křesťan.
Druhá tráva ovšem spolupracovala i s jedním velmi slavným českým zpěvákem: Pavlem Bobkem. Dá se říct, že jste vlastně byli strůjci jeho velkého comebacku, jehož se v posledních letech života dočkal.
Spolupráce začala tím, že tehdejší vydavatel požádal Luboše Malinu, aby produkoval jeho comebackovou desku. To Luboš velmi rád přijal, Pavla Bobka jsme vždycky rádi poslouchali. Deska, kterou vyprodukoval, měla docela úspěch, ale tím to mělo pro Luboše skončit. Jenomže on se v té chvíli rozhodl, že Pavla Bobka přesvědčí, aby začal znovu živě vystupovat, s čímž on už nepočítal. A Lubošovi se to povedlo. Pavel najednou dostal novou chuť do muziky i do života a ten comeback, při němž mu Druhá tráva často dělala doprovodnou kapelu, vlastně trval až téměř do smrti. Byli jsme tím poctěni.
