Když chtěli Poutníci loni v zimě půlstoletí na hudební scéně oslavit, velkolepou sérii koncertů jim překazila protikoronavirová opatření. Nevyšel ani náhradní květnový termín, a tak teď legendární bluegrassová kapela zkouší už druhé repete: v pondělí zahraje v Brně, kde se původní sestava dala dohromady.
„Ukážeme se v aktuální sestavě, ale máme pozvané i někdejší členy a hosty, takže přijede i Robert Křesťan a jeho Druhá tráva nebo Malina Brothers. Sezvat všechny k padesátému výročí byl můj nápad a domluva byla celkem rychlá, jenže jsme museli koncerty kvůli covidu odkládat. V létě byly ještě dvě zkoušky, po těch letech nám to stále funguje,“ přibližuje Jiří „Karas“ Pola, kontrabasista a současný kapelník Poutníků.
Jejich členem je už jedenačtyřicet let, u historicky prvního koncertu však nebyl. Ten se udál 4. prosince 1970 v Country klubu v brněnských Maloměřicích poté, co si parta kamarádů na letním motorkářském výjezdu usmyslela, že by to dohromady mohli zkusit.
Sestava, v níž dělal kapelníka František Linhárek, vycházela z amerického country, ale brzy si ověřila, že přebírat melodie a pasovat k nim české texty není její styl. A tak tvořila převážně vlastní písničky.
Jako jedna z mnoha country kapel tehdejšího Československa získávali Poutníci postupně na popularitě, několikrát ovládli pěvecké soutěže Porta, po dlouhých sedmnácti letech se jejich fanoušci dočkali i první desky.
Složení skupiny se několikrát proměnilo, věkový rozdíl mezi jednotlivými členy ovšem nebyl na škodu.
„My mladší – já, Svaťa Kotas a Pavel Petržela – jsme tomu dodali potřebnou energii. Starší pánové – František Linhárek a Zdeněk Kalina – zase měli zkušenosti a potřebnou jistotu. Navíc jim nechybělo cosi, co jsme my neznali, tedy určité manažerské dovednosti, dravost a schopnost se prosazovat. My jsme byli ještě malí kluci, do té doby jsme se nikdy nezamýšleli nad tím, jestli bychom nemohli někde hrát nebo třeba nahrávat v rádiu. Vůbec nás to nenapadlo,“ vzpomíná zpěvák, mandolinista a přední poutnický textař Robert Křesťan.
Panenka zlidověla
Hned první píseň debutového cédéčka se stala nejznámější v celé historii kapely. Dnes už prakticky zlidovělá „hitovka“ táborových ohňů Panenka, kterou Křesťan otevírá větou Co skrýváš za víčky, se později objevovala i na dalších albech a fanoušci ji Poutníkům nedovolují na žádném koncertu vynechat.
„Když jsem byl mladší, jezdil jsem s kamarády na vodu. Pamatuji si na jeden večer na Lužnici. V tábořišti hořelo asi osm ohňů, já jsem kolem nich chodil do hospody pro pivo a za jeden večer jsem Panenku slyšel aspoň šestkrát. Pokaždé zněla jinak, ale lidé ji vzali za svou. Vždycky mi udělá radost, když se naše písničky zpívají. A je jedno, na jaké úrovni, pokaždé to zahřeje,“ usmívá se Pola.
Období od roku 1987 je v dějinách Poutníků tím nejblyštivějším. Sestava tvořená kytaristy Linhárkem, Kalinou a Miroslavem Hulánem, zpěvákem a banjistou Křesťanem, houslistou a saxofonistou Lubošem Malinou, mandolinistou Jiřím Plockem, kontrabasistou Polou a konferenciérem Josefem Prudilem vydala pět cédéček, koncertovala v zahraničí a dostala dvakrát ocenění za nejlepší neamerické CD roku v USA.
Místo Křesťana ženský hlas
Jenže po čtyřech letech nadupaných kalendářů, velkých turné a spoluprací s nahrávacími studii se kapela rozpadla. S Poutníky najednou nehráli Linhárek, Plocek ani Křesťan, který si založil Druhou trávu.
Poutníci v číslech17 členů vystřídali Poutníci od své první desky v roce 1987. 4,6 tisíce koncertů odehrála kapela za 50 let existence. 16 alb Poutníci vydali. Jako poslední loni Stíny na střechách. |
„Robert Křesťan byl a stále je obrovská osobnost. Nahradit ho jiným chlapem by bylo velmi obtížné. Nevím, kdo měl ten nápad přibrat ke kapele zpěvačku, ale myslím, že to zafungovalo,“ přemítá Hana Černohorská, která se jako jediná „sukně“ v čistě pánském kolektivu uchytila.
Fungovalo to tři roky. „Živit se muzikou byla krása, i fanoušci na změnu v obsazení zareagovali velmi dobře. Naše tehdejší sestava byla povedená, ale odehrát dvacet koncertů do měsíce pro mě bývalo náročné. Měla jsem doma malou dceru, tak jsme to za nějaký čas přehodnotili. A od té doby už kluci žádnou ženskou nevzali,“ líčí Černohorská, která později působila jako vedoucí jihomoravské MF DNES.
I přes častou obměnu kapelního osazenstva, v němž se jen od vydání první desky protočilo sedmnáct hudebníků, spolu všichni Poutníci stále vycházejí a těší se na společné koncerty a oživení starých hitů. To platí i pro pondělní koncert v brněnském Sono Centru.
„Zážitků a vzpomínek je opravdu hodně. Já mám od začátku funkci takového poutnického kronikáře, všechno si ukládám, a to včetně fotek a playlistů, ale i anekdot. Před koncertem se do nich vždycky kouknu, abych se neopakoval,“ prozrazuje Pola.
Toho v aktuální sestavě doplňují Jakub Bílý, Jan Máca a Petr Vošta. A přestože někteří z nich ještě ani nebyli na světě, když se první sestava Poutníků dala dohromady, jejich publikum se příliš nemění. „Na koncertech se občas někdo mladý objeví, ale chodí spíš ti, kteří zažili dřívější slávu,“ říká Pola.
„Máme svou generaci fanoušků, která s námi stárne.“ V pondělí si se starými známými mohou zase zazpívat legendární Panenku, Pojďme se napít nebo Až uslyším hvízdání. Vstupenky rychle mizí, nejlevnější stojí 390 korun.
