Do povědomí i srdcí českého publika Flemingová vstoupila nejen díky svým českým předkům, ale především tím, co udělala pro Antonína Dvořáka, jehož Rusalku zpívala mnoho let nejen v Metropolitní opeře, ale i na dalších světových scénách. Díky kinopřenosům z Metropolitní opery a samozřejmě bohaté diskografii ji publikum může znát i z mnoha dalších rolí. Některé jí sedly více, jiné méně, každopádně její měkký hlas, připomínající tekoucí sladký krém a bezvadná dechová technika byly obdivuhodné.
Čas ale nezastaví ani tato dáma, jakkoli je na pódiu stále nesmírně elegantní a půvabná. V Obecním domě v úterý zpívala na závěr sezony Symfonického orchestru hl.m. Prahy FOK program sahající od baroka přes Schuberta, italské písně, samozřejmě Rusalčinu árii o měsíčku až po muzikál Kolotoč a v přídavcích doplněný Gershwinovým hitem Summertime a Straussovou písní Morgen. Možná to byla právě tato šíře, která odhalila, že hlas prakticky přestal znít a fungovat, zvláště ve střední poloze už je prakticky neslyšitelný a ochable a namáhavě působí i ve vyšších polohách.
Přitom to byla právě schopnost vystavět fráze na nekonečném dechu, v mnoha dynamických stupních a korunovat je svítivými výškami, kterou si posluchač v minulosti u Flemingové mohl nejvíce vychutnat. Aspoň do určité míry ještě při kinopřenosu Straussova Růžového kavalíra v roce 2017. Dirigent Jaffe navíc vedl orchestr způsobem, jenž by se dal nazvat poctivý a snaživý, ale postrádající jiskru a švih. Předehrám k Mozartově Figarově svatbě, Rossiniho Lazebníku sevillskému či Bernsteinovu Candidovi chyběla lehkost a jiskřivost, zněly až rozvlekle.
Flemingová, která v únoru oslavila šedesátku, zjevně není úplně nesoudná – aspoň pokud jde o operu. Jevištní kariéru již ukončila, v poslední době vstupuje do muzikálů. Je přirozené, že publikum v Obecním domě živé legendě nadšeně aplaudovalo, zvlášť když si na konci vzala slovo a zavzpomínala na svá setkání s Václavem Havlem. Milovníci opery a zpěvu však na tento koncert nejspíš rychle zapomenou a budou se vracet k Flemingové z dob její největší slávy a v jejích nejlepších rolích, zachycených i na zvukových či obrazových nosičích. Za všechny jmenujme (a tentokrát vynechme Rusalku) tři: Rossiniho Armidu z festivalu v Pesaru v roce 1993, Händelovu Alcinu z Paříže
