Poslední dobou se v angloamerickém světě urodilo a ještě urodí pěkných pár alb coververzí, vesměs k poctě velkým skladatelům či zpěvákům. Do starých kousků se pěkně zakousl Bob Dylan a brzy přijde na trh deska připomínající bratry Gershwinovy v podání Tonyho Bennetta a Diany Krallové.
Dobré před lety, dobré i teď
V případě country legendy Willieho Nelsona je však zpracování skladeb z repertoáru Franka Sinatry poněkud překvapivé. Zaprvé Nelson vydal předchozí studiovou desku letos v dubnu, zadruhé se zdá, že tento žánr mu nemůže být vzdálenější.
Ale hudbu je třeba vnímat v kontextu. Nelson prý Sinatru poprvé slyšel ve svých deseti letech, takže to ve skutečnosti dává smysl stejně, jako když Beatles občas hráli americké muzikálové „slaďáky“ z padesátých let. V takovém věku vás formuje každá hudba. K tomu připočítejme, že oba hudebníci se později velmi spřátelili. A navíc sám zpěvák dodává, že takzvaný Velký americký zpěvník je hluboká studna. „Jestli to bylo dobré před sto lety, je to dobré i teď. Kvalitní písně neumírají,“ řekl magazínu Variety.
Nelze než souhlasit. Takže Nelson na desce My Way odkládá svůj vždy trochu přidrzlý projev a stylizuje se do sinatrovského elegána. Což je při vědomí hudebníkova tradičního vzhledu úsměvná představa. Jenže ono to kupodivu funguje.
Nemalou měrou k tomu přispívají doprovodní hudebníci. Nahrávka má ke country skutečně daleko. Na klavíru postavená balada Summer Wind vyšla i jako pilotní singl a popravdě tu může být obtížné Nelsona vůbec poznat. Dojem z proměny až chameleonské podtrhuje perfektní orchestrální doprovod, do kterého se rozjede skladba One for My Baby (And One More for the Road). Dojde i na píseň zmíněných bratří Gershwinů, konkrétně A Foggy Day, již ještě před Sinatrou nazpíval Fred Astair pro meziválečný muzikál A Damsel in Distress. Perfektní společnost, chce se dodat.
My Wayautor: Willie Nelson |
K velkým autorským jménům patří i Cole Porter, jenž je na albu zastoupen dvěma skladbami. Ve What Is This Thing Called Love? se k Nelsonovi v duetu přidává také Norah Jonesová, která celou čistě pánskou záležitost jen rozsvítí. Říkal tu někdo něco o skvělé společnosti?
Titulní My Way, francouzská melodie s textem Paula Anky, celé album uzavírá a působí, jako by se v ní Nelson obracel přímo ke svému příteli Sinatrovi. Lepší finále si těžko představit.
Zdá se, že starý pán, který si před půl rokem utahoval z nevydařených vztahů a jenž nyní dosáhl o tři roky vyššího věku než Sinatra sám, si tuto polohu vychutnává. A posluchač se může těšit s ním.
