RECENZE: Straussova Žena bez stínu představuje vídeňský klenot

K 150. výročí Vídeňské státní opery připravila její dramaturgie nové nastudování Ženy bez stínu. Jen těžko si lze představit jinou operu, která by byla tak bytostně spjata s touto scénou. Navíc právě letos v říjnu uplynulo sto let od premiéry pozoruhodného díla, na němž autor pracoval sedm let.

Z opery Žena bez stínu | foto: Wiener Staatsoper

Za zmínku stojí, že v titulní roli se při světové premiéře představila sopranistka českého původu, Maria Jeritza. Dílo Richarda Strausse bylo tehdy přijato s rozpaky. Nadčasové libreto totiž staví do hlavní role císařovnu, která nemůže mít děti, což je znázorněno skutečností, že nevrhá stín.

A tak hledá ženu, která by jí mateřství čili stín prodala, až najde ženu barvíře Baraka, jež děti mít nechce. 

Navýsost etická problematika rezonující silně i v současné době náhradních matek, byť vsazená do pohádkového rámce, nebyla  vnímána příliš jednoznačně – přesto, že císařovna nakonec stín nekoupí a díky tomu je mateřstvím přece jen obdařena.

Zcela zásadní pro popularitu opery zvláště v německy mluvících zemích se stalo její nastudování dirigenty Karlem Bohmem a následně Herbertem von Karajanem právě ve Vídeňské státní opeře. Klíčovou podmínkou jejího uvedení je mít k dispozici pro pět hlavních rolí kvalitní umělce.

Extrémně náročné zejména barvířky a císařovny byly v minulosti ozdobou slavných sopranistek včetně Ludmily Dvořákové. Ale i nynější protagonisté se zhostili svých rolí nadmíru výtečně. Zvučně a melodicky se prezentovali Andreas Schager i Tomasz Konieczny coby císař a Barak, jako chůva předestřela Mihoko Fujimora krásné a temné hloubky svého mezzosopránu.

Camilla Nylund v roli císařovny nejvíce zaujala v lyrickém sólu ve třetím dějství, barvířka Niny Stemme byla hašteřivou i milující ženou; její soprán zněl jistě i v nejvyšších tonech a exaltovaných pasážích. Hlavním a nejvíce aplaudovaným hrdinou však byl dirigent Christian Thielemann a orchestr.

Žena bez stínu

80 %

Autor Richard Strauss, dirigent Christian Thielemann, Vídeňská státní opera 2019

Dokonalá instrumentace, barevnost, efektní lyrické i dramatické prvky, kultivovanost projevu, kooperace se sólisty i sborem; navzdory vynikajícím pěvcům znamenaly vrchol večera pasáže instrumentální. Jediná výtka inscenace může mířit k laciným světelným efektům, ani ty však nemohou zmařit skvělý hudební hold, který vzdala scéna sobě a Straussovi zvláště.