RECENZE: Pixies se po 23 letech vracejí slušnou deskou bez překvapení

Pro řadu muzikantů z nezávislé scény a kytarových kapel devadesátých let si iniciační a vlivná americká skupina Pixies dala s pátou studiovou deskou opravdu hodně na čas. Od předchozího počinu Trompe le Monde dělí album Indie Cindy třiadvacet let.

Pixies (Praha, Lucerna, 10. 10. 2013) | foto:  Michal Sváček, MAFRA

Během poslední dekády navíc Pixies nebyli na odpočinku, ale se starým materiálem koncertovali, kde mohli, včetně pražské Lucerny (recenze zde).

K nám loni přijeli už poté, co původní sestavu po neshodách opustila baskytaristka Kim Deal, a kapela už konečně naplno završovala svůj poměrně vleklý comeback (který mimochodem trvá déle než celá první éra skupiny do rozpadu) nahráváním a postupným vydáváním nových písniček. Jenže právě u slova "nový" deska Indie Cindy fanoušky poprvé zklame.

Chybějící tenze

Jedním z problémů nahrávky totiž je, že čerstvého vlastně nenabízí nic. I když ji kapela prezentuje jako plnohodnotnou novinku, jde ve skutečnosti o kompilát tří EP, která už v uplynulých měsících vydala a předváděla i naživo.

Nahrávce tak nutně chybí moment překvapení. Komu nesedl singl Bagboy, mírně přemíchaná verze na albu jeho názor nezmění. A bohužel tím to nekončí. Někdejší hudební tenze, která z písniček Pixies dělala klenoty, se rozbředla. Když pomineme absenci kontrasních vokálů frontmana Blacka Francise a Kim Deal, je tu minimum sonických výbuchů a kontrastů obecně.

Indie Cindy

60 %

Pixies

CD

Nové písničky prostě plynou, někdy dokonce až překvapivě jednoduše a přímočaře. Což neznamená, že by byly nutně špatné - zvlášť v baladických pasážích Francis ukazuje, že má pořád mimořádně vyvinutý smysl pro melodii.

Jenže někdejší unikátnost, kterou Pixies dokázali posluchačům učarovat, už je pryč a namísto comebacku ve velkém zbyla prostě slušná deska.