O koncertu, který se stal nálepkou na čerstvě otevřené krabici demokracie, jsem slyšela nejrůznější věci. Ale nebyla jsem tam.
Nedokážu si ani ve snu představit, jak se cítil tehdejší prezident Václav Havel, když do Prahy zval kapelu uvedenou do Rokenrolové síně slávy právě v našem sametovém roce". Neviděla jsem ty černo-oražové (možná červené) plakáty s nápisem "Tanks Are Rolling Out, The Stones Are Rolling In". Neslyšela jsem z televize frontmanův hlas, jak roztomilou češtinou říká "Hi, I am Mick Jagger. Kemeny sevalííí do Prehy".
Lístky za 250 Kčs
Nestála jsem před vchodem hotelu Palace, kde se legendární čtveřice ubytovala. Nelezla jsem po lešení, abych jim nakoukla do pokojů. Ani jsem se neprala o lístky za 250 korun, prodávané v maringotkách.
Jaggerův pozdrav vznikl ve Vídni, několik dní před strahovským koncertem. Na video redakci upozornil David Macků, děkujeme.
Nezažila jsem mrazení při pohledu na konstrukci pódia velkou jako vesmírná loď. Nepolilo mě to samé horko jako předskokana Vladimíra Mišíka, který kvůli obří nervozitě vyrazil na Strahov s prázdným futrálem bez kytary. Nezastavilo se mi srdce, když se ozvaly první tóny úvodní písně Start Me Up.
Neviděla jsem ani jednu z nafukovacích Honky Tonk Women, ani ten jazyk. Netuším, kam se poděly pověstné tuny jídla, dovezené na přání managementu. Neviděla jsem výraz tisíců lidí, když se vracely domů.
Nebyla jsem u hudebního milníku. Bylo mi pět.
Situaci, která by vyvolala atmosféru podobnou té strahovské, si mohu jen představovat. A ano, jsem ráda, že může zůstat jen u toho.
