Tragikomický kvartet sólistů, v němž tenorista zpíval falešně a svůj den neměla ani sopranistka, byl černou tečkou za donedávna konstantní dramaturgií závěrečných koncertů.
Budiž však řečeno, že to byla jedna z mála kaněk na letošním ročníku. Zatímco v minulých letech se příliš často vkrádal pocit dramaturgické "vaty", letos se v podstatě každý den dala najít nějaká událost.
Přesto zůstává několik otazníků. Předně, zda dramaturgický krunýř nerozbít úplně a nevzdat se i úvodní Mé vlasti, která by přece mohla zaznít kdykoli v průběhu festivalu - pokud bude k dispozici patřičná konstelace umělců, jež zaručí skutečně nový názor na dílo a nikoli jen tu a tam rychlejší či pomalejší tempo. Proč by přehlídku nemohl zahajovat jakýkoli špičkový koncert?
Třeba takový, jakým bylo vystoupení Sanfranciského symfonického orchestru nebo curyšského orchestru Tonhalle. Oba ostatně poskytly nelítostné srovnání s našimi tělesy, která by musela moc a moc přidat, aby mohla pomýšlet na takovouto konkurenci. České filharmonii se to nicméně občas podaří, letos třeba pod taktovkou Johna Eliota Gardinera nebo Neeme Järviho. Umělci jako tito dva mohou vystupovat každý rok a nikdy neomrzí. To však neplatí obecně.
Bolestí nejen Pražského jara, ale i dramaturgie našich orchestrů zůstává opakované zvaní některých jmen, přičemž další, a podstatná část současné světové špičky se v Praze neobjevuje. Umělecké veličiny možná nemají čas, možná si ho dělají pro jiné přehlídky a další akce, které jsou pro ně stále ještě mnohem prestižnější než festival ukrytý kdesi ve východní Evropě. Na druhou stranu, jestliže absolutní hvězda jako Gardiner ochotně zaskočí za jiného dirigenta - v tomto případě Ashkenazyho - mohla by to být povzbuzující zpráva.
S tím souvisí další naléhavý problém, který Pražské jaro řeší stejně jako každá instituce zabývající se specifičtějšími žánry: zda se uzavřít do sebe a prostě se spolehnout na kvalitu, anebo zda zahájit frontální útok a nějak se pokusit přizpůsobit době masové zábavy hrnoucí se z komerčních médií. Druhá možnost se ukazuje jako nezbytná. Pražské jaro to zkusilo lehce razantním vybočením z "klasického" programu v podobě rockového koncertu, což rozhodně není nic nepřístojného. Herečka Isabella Rosselliniová, jež měla být dalším "tahounem" tohoto druhu a recitovat v rámci jednoho z koncertů, bohužel účast odřekla.
Nutno podotknout, že i ve výrocích respektovaných zahraničních hudebníků, které v průběhu festivalu zazněly, se odrážela snaha hledat způsob prezentace klasiky, jenž by byl únosný pro širší vrstvy a hlavně pro mladou generaci, která chce prožívat emoce, ale nechce si vázat motýlky. Tak třeba americký šéfdirigent curyšského orchestru Tonhalle David Zinman popisoval, jak v Curychu uspořádali večer pro mladé, který začínal až od deseti večer, byl zcela neformální a po jeho skončení se koncertní síň proměnila v diskosál, v němž mladí tancovali až do čtyř do rána. Akce prý sklidila obrovský úspěch. Slavný německý dirigent Kurt Masur zase varoval, že pokud se nezmění systém hudební výchovy, budou za čas v evropských orchestrech sedět samí hudebníci z Asie - tam podle něj už na základních školách děti pískají na zobcovky, kdežto v Evropě se učí jen základům počítačů.
Pražské jaro sice podle svého vedení zatím nehodlá pořádat diskotéky, ale do budoucna chystá další dramaturgické dotyky a přesahy - a také se konečně více snaží upozornit na svou existenci v zahraničí, kde stále dominují jiné festivaly. Zdá se, že Pražské jaro pochopilo, že už se dále nemůže spoléhat na téměř šedesátileté renomé stabilně fungujícího festivalu, ale že musí na domácím i světovém poli zahájit boj - jak umělecký, tak marketingový.
 Christian Arming |
