Jordi Savall, španělská živá legenda staré hudby, byl v Česku už několikrát, ať už jako sólista nebo se svými ansámbly. Umělec, jenž do širšího povědomí kdysi vešel soundtrackem k historickému snímku Všechna jitra světa, se mimo jiné proslavil projekty, jimiž hledá styčné body mezi národy i různými náboženstvími. Patří k nim i pořad nazvaný Jerusalem nahlížející z různých úhlů na tuto křižovatku kultur.
Nejde o nový počin, zachycen je ostatně i na CD, nicméně aktuálnost neztrácí. Se Savallem přijeli členové jeho souborů Hesperion XXI a La Capella Reial de Catalunya, jakož i hosté z židovského, islámského a křesťanského prostředí. Vedle sebe tak na pódiu Dvořákovy síně Rudolfina zasedli instrumentalisté a zpěváci z Izraele, Palestiny, Sýrie, Arménie, Řecka, Turecka, samozřejmě Španělska, ale také Francie, Itálie či Anglie. Večer v Rudolfinu efektně otevřela Fanfára Jericha, při níž šófary, vyrobené z beraních zvířecích rohů, historické orientální trubky anafiry a bubínky vytvořily disonantní zvukovou masu. V sedmi následujících oddílech, symbolizujících sedm bran jeruzalémských, se střídala arabština s hebrejštinou i latinou, západní středověká hudba s východními postupy. Atmosféru orientu navodil i dervišský tanec, který předvedl Ibrahim Kamil Birlikay.
Pro Středoevropana to je přirozeně všechno neobvyklé, ale poutavé, a třebaže z přísného hlediska stylové autenticity by se nejspíš dalo o lecčems debatovat, u Savalla nakonec vždy vítězí síla myšlenky a muzikantská přesvědčivost. Skrze ni nechal proslulý umělec ve vzduchu viset jistěže naivní, leč nikoli zbytečnou otázku: Když se dokáží domluvit hudebníci, proč ne všichni?
Recept na (ne)šťastné manželství
Najít společný jazyk ve vroucím kotli různých národů je obtížné, ovšem ani v manželství to nebývá o nic snazší. Vypráví o tom jednoaktová opera Bély Bartóka Modrovousův hrad (od jejíž světové premiéry uplynulo sto let), kterou v pátek koncertně provedla v Obecním domě Česká filharmonie s americkým dirigentem Davidem Robertsonem, propagátorem hudby 20. století i děl soudobých.
Starou legendu o muži, jenž vraždí své ženy, Bartók přetvořil do symbolické psychologické studie, v níž novomanželka neodolá, naléhá na muže, aby jí zotvíral všechny své „komnaty“ a klade mu zničující otázky typu „Koho jsi měl rád přede mnou? Byla hezčí než já“? Zvukomalebná hudba doslova kreslí jednotlivé skrýše mužovy duše, do nichž se žena dobývá. Německá mezzosopranistka Petra Langová, která interpretovala part Judity, smysl díla před koncertem na tiskové konferenci vystihla lapidárně, když řekla: „Je o tom, jak si zničit vztah.“ A podotkla, že díky této roli, kterou prvně zpívala už před mnoha lety, vzala svého vlastního muže takového, jaký je - a dodnes má prý šťastné manželství.
Uznání zaslouží nejen za svou moudrost, ale hlavně za svůj pěvecký výkon, odvedený navíc v maďarštině. Silným, tvárným hlasem, který na světových jevištích propůjčuje především hrdinkám z oper Richarda Wagnera, postihla rostoucí ženinu hysterii i konečné zklamání. Jejím partnerem byl proslulý barytonista Matthias Goerne, u nás známý hlavně z písňových recitálů. Jeho pěvecké podání Modrovouse zapůsobilo autoritou, ale i lidskostí. Teplo a emoce v Goerneho hlase vystihly to, co v podstatě zamýšlel autor: jeho Modrouvous není reálný sadista, nýbrž obrazný nešťastník.
Orchestr působivě vykreslil všechny obrazy, ať už v nich řinčí zbraně, lesknou se poklady nebo se přelévají potoky slz. Mluveného prologu, jenž uvádí do děje, se chopil sám dirigent. „Rád se ztrapním, jen když tuto část nebudeme muset vypustit,“ přiznal na tiskové konferenci. Jaká byla maďarština jeho i zpěváků, by museli posoudit Maďaři, člověk jen litoval, že oba sólisté své party zpívali každý u svého pultu, bez jakékoli vzájemné reakce. Koncertní verze oper Pražské jaro příliš nepěstuje, při jiných příležitostech se však už nejednou ukázalo, že i na omezeném prostoru koncertního pódia, bez režiséra a kulis, se dá rozehrát když ne drama, tedy aspoň mikrodrama.
Bartókův Modrovous nenaplní celý večer, a tak v první půli zazněla Symfonie č. 4 Bohuslava Martinů, naprosto kontrastní dílo, projasněné, slunečné, lehce upomínající Antonína Dvořáka, každopádně zrcadlící autorovu optimistickou mysl na konci druhé světové války. Vyznělo se vší barvitostí i lyrickou krásou, i když temný, dramatický Modrovous ho v celkovém dojmu odsunul do pozadí.
