Americký pianista a dirigent Murray Perahia, který je potomkem sefardských Židů z řecké Soluně, a britský komorní orchestr Academy of St Martin in the Fields spolupracují od roku 2000. V Praze už byli několikrát a vždy se postarali o nový zážitek.
Soubor pojmenovaný podle londýnského kostela proslul nejen svými kvalitami, ale i tím, že natočil soundtrack k Formanovu Amadeovi. Pražský koncert otevřel Variacemi na téma Franka Bridge od Benjamina Brittena (který si v nich chytře pohrál se skladbou svého učitele) a okamžitě zaujal nádherně měkkým, svítivým zvukem smyčců. Toto číslo soubor odehrál bez dirigenta, který přišel až na Symfonii h moll „Nedokončenou“ od Franze Schuberta. Zazněla v nádherně rozezpívané, kultivované podobě.
Perahia je ale především pianista, což předvedl v Koncertu č. 4 od Ludwiga van Beethovena. A co víc, je „pěvcem klavíru“, který dokáže rozeznít melodie do neuvěřitelné ladnosti. Orchestr dirigoval od klavíru, a i když jeho dirigentský vklad je spíše v rovině muzikantské inspirace než konkrétní řemeslné práce, nevadilo to. Soubor je tak úžasně sehraný, že ví přesně, co dělat. Perahia koncert sympaticky věnoval svému příteli, loni zesnulému pianistovi Ivanu Moravcovi, jemuž vlastními slovy vyjádřil obdiv i v tištěném programu.
Vyvolal ducha mrazu
Jemnost, krása, oduševnělost, tím vším se vyznačoval i další koncert v Rudolfinu, jehož protagonistou byl světově proslulý německý kontratenorista Andreas Scholl. Atraktivitu večera zvyšoval fakt, že poprvé vystoupil za doprovodu českého souboru Collegium 1704. Hlasový obor, který Scholl reprezentuje, snad může někomu připadat příliš umělý až manýristický, ale Scholl patří k těm pěvcům, kteří mu dávají smysl. Dokázal to i na ukázkách ze svého alba věnovaného anglickému baroknímu skladateli Henrymu Purcellovi. Scholl zpívá s minimálním vibratem, hlas vede téměř jako hudební nástroj, na rozdíl od některých jiných kontratenoristů je v jeho zpěvu mnohem víc introvertně spirituálního než typicky operně extrovertního – třebaže Scholl se postupně prosadil i na operních jevištích.
Když zpívá třeba Večerní zpěv jako prostou modlitbu, zakončenou pokorným a radostným Aleluja, je to prostě andělské. Lamento královny Didony z opery Dido a Aeneas sice má zpívat žena, ale Scholl si dovolil lehkou travestii. Jakkoli paleta barev kontratenoru je tlumenější, Schollův zpěv vyzařuje niternost a přirozený patos. Zařadil i jedno z nejznámějších Purcellových čísel, Cold Song z jevištního díla King Arthur, v němž nechybí kouzla. Jejich účinkem se probouzí i duch mrazu, ale moc se mu vstávat nechce, naříká při tom.
Tuto bizarní figurku zpívá basista, ale do širšího povědomí píseň dostal ve vysoké poloze zpěvák z pomezí popu, rocku, opery a kabaretu Klaus Nomi, jemuž také Scholl vzdává poctu na nahrávce i na koncertech. Zničehonic se promění ve vokálního showmana, který se doslova třese zimou a kvílí. Tuto píseň zopakoval i v přídavku, v němž navíc pro zajímavost předvedl i svůj „přirozený“ baryton. Soubor Collegium 1704 s Václavem Luksem zahrál suity z Purcellových dramat a další skladby tohoto autora na úrovni, která také přispěla k tomu, že šlo o jeden z vrcholů festivalu.
K těm měl původně patřit i recitál italské klavírní legendy Maurizia Polliniho. Čtyřiasedmdesátiletý umělec ale pro nemoc odřekl a místo něj přijelo dravé mládí, kanadský klavírista Charles Richard-Hamelin, jenž v loňské Chopinově soutěži ve Varšavě získal druhou cenu. Hrál, jak jinak, výlučně Chopina. Byla to zase jiná tvář zpěvu, neboť i Chopin vyžaduje u klavíru zpívající básníky. Kanaďan potvrdil, že na soutěži uspěl právem. Skvělou techniku dnes mají vlastně všichni pianisté první garnitury, Richard-Hamelin ale navíc zosobňuje emocionalitu, expresivitu a tvořivé muzikantství, prostě je interpret každým coulem v nejlepším slova smyslu. V přídavcích kromě Chopinovy Polonézy As dur zahrál i Pavanu od Georga Eneska. Bylo to jedno z příjemných festivalových překvapení.
