RECENZE: Česká koncertní premiéra OMD nezklamala, ale ani nenadchla

Tuzemští fandové britského syntezátorového popu si konečně mohli odškrtnout jeden letitý dluh. Dvojice Orchestral Manouvres In The Dark, krátce OMD, se popvé představila v Česku, konkrétně v klubu SaSaZu. Koncert pánové Andy McCluskey, Paul Humphreys, Martin Cooper a Stuart Kershaw v žádném případně neošidili, přesto jako by něco chybělo.

Ve chvíli,kdy úderem deváté hodiny večerní odstartovali OMD koncert skladbou Anthropocene z aktuálního alba Bauhaus Staircase, prošel kolem zadního baru fanoušek v tričku Joy Divison a prakticky vzápětí jej následoval další v tričku s logem Kraftwerk. Dva asi největší inspirační zdroje zvuku Orchestral Manoeuvres In The Dark. Prvně jmenované slyšíme především ve strojově přesných a úsečných rytmech, druhé pak v klávesových rejstřících a stavbě melodií.

OMD navazovali na to nejlepší a k fortelným základům přidali leccos svého, především cit pro silné melodie a typicky britskou melancholickou náladu. Své dělal a stále dělá rovněž McCluskeyho nezaměnitelný hlas. Hitů kapela za léta své existence nashromáždila také dostatek a byť asi každý netrpělivě čekal hlavně na okamžik, kdy se rozezní první tóny klasické Enola Gay, publikum bylo syceno bohatě od prvních okamžiků.

Jak v rozhovoru pro iDNES.CZ podotkl Andy McCluskey, zahrát Electricity Joan Of Arc nebo So In Love byla prakticky povinnost, ale nutno poznamenat, že vedle osvědčených hitů se písničky z novinky Bauhaus Staircase nijak neztrácely a třeba titulní věc vyzněla opravdu výborně.

OMD

70 %

SaSaZu, Praha

10. února 2024

V čem byl tedy problém? Především sice v čistém, ale poněkud chudém a místy přebuzeném zvuku, který se na určitých místech klubu tříštil, a němž bohužel zanikal zpěv. Když se mikrofonu chopil Paul Humphreys, nebyl slyšet prakticky vůbec.

Atmosféra byla logicky velmi vřelá, koncertní premiéru OMD (a kdo ví, jestli zároveň ne i derniéru) si jejich fandové vychutnali a vraceli kapele plnými hrstmi veškerou vydanou energii. Setlistu nebylo co vyčíst, snad jen absence hitu Walking On The Milky Way trochu zamrzela.

OMD publiku nabídli přesně to, co si žádalo. V rámci férovosti je třeba přiznat, že ač tato kapela vždy patřila k tomu kvalitnějšímu z jinak často velmi jurodivé a ne vždy zkousnutelné popové scény 80. let, nešlo nikdy o vyložené vizionáře. Jejich sound dnes působí mírně archaicky, což se týká i místy trochu lacině působících zadních projekcí. Byl to zkrátka tak trochu retrovečírek pro pamětníky, ale zahraný a zazpívaný s gustem, vkusem i fortelem, to je třeba znovu zdůraznit.