Kolem půl dvanácté v noci se na internetovém fóru obyvatel Prahy 6 objevila stížnost, jak i přes zavřená okna rezonuje byt na Hanspaulce a dítě nemůže spát. Podezřelý? Metronome!
Což je podivné, protože tou dobou hrál Adrian T. Bell v uzavřeném Planetáriu a jedinou venkovní produkcí byli zrovna němečtí Kraftwerk na hlavním pódiu otočeném kamsi ke Štvanici. Pro mimopražské – to je na opačnou stranu. A přesto, že akustika je mocná čarodějka a zvuk se třeba díky větru dokáže dostat do roztodivných míst, zdá se, že vrcholící festival na rozhraní Výstaviště a Stromovky tentokrát na vině s hlukem být nemohl.
Už proto, že německá elektronická legenda byla aspoň zpočátku svého vystoupení utlumená až běda. Že Kraftwerk – čtyři pánové stojící u nabobtnalých pultíků jak z televizního Riskuj – potvrzují stereotypy o germánském sucharství, je známo. Slibovaná 3D show, kvůli které se u vchodu rozdávaly speciální brýle, se omezila na pár efektů s prolétajícími číslicemi nebo létajícím talířem. Možná, že ti, kteří urvali místo přímo pod pódiem mohli mít při pohledu na projekční plochu zážitek srovnatelný s kinem, s každým dalším metrem vzdálenosti však dojem rapidně klesal.
Dalo by se psát i o tom, že často černobílé videozáběry (třeba ve skladbě Tour de France) zrovna dojem velkolepé obrazové show nepodporovaly, ale budiž, na tom koncerty nutně nestojí.
Problém byl ovšem v tom, že až příliš vyklidněná show Kraftwerk nedokázala až na nejvěrnější fanoušky lidi příliš strhnout. K dobru je potřeba připsat, že na rozdíl od jiných elektronických velikánů není jejich produkce tak hrozně monotónní. Ale představení, ze kterého by návštěvníci odcházeli s očima navrch hlavy, se prostě nekonalo.
Rozpaky budila i dramaturgie komponovaného vystoupení nazvaného Hlasy svobody. Od osmi večer se na hlavním pódiu představil výběr tuzemských zpěvaček – od Lenky Filipové po Báru Polákovou. Snahou bylo připomenout třicet let od sametové revoluce, fotky z té doby se také na obrazovkách prolínaly s děním na pódiu, a snad také naředit zástup chlapů u festivalových headlinerů.
To snad šlo zařídit lépe než pomocí defilé, kde se střídaly dámy jedna po druhé a trochu bez ladu a skladu a často i bez zjevného vztahu k revolučním událostem zpívaly vesměs svoje písně. Zaujala Lenka Nová, která písní Všechno nejlepší na pódiu reprezentovala i Hanu Hegerovou, Tereza Černochová, jež zpívala (You Make Me Feel Like) A Natural Woman od Arethy Franklinové, nebo Charlotte z Ohm Square hlavně tím, že zvládla bleskurychle přeběhnout z jiné scény, kde její domovská kapela hrála ještě pár minut předtím. Jaké hlasy svobody to měly zaznít, není známo. Původní a zjevně pracovní název „Ženský výběr“ by koncertu seděl víc.
Z podvečerního programu fanoušky potěšila kapela Jungle nebo kytaristka Anna Calvi, nekorunovaným králem sobotního programu však byli Primal Scream. Do Česka zavítali v rámci šňůry nazvané Maximum Rock’n’Roll: The Singles Tour a nic menšího než energický rokenrol taky publiku nenabídli.
Zvuk plný kytar včetně dvanáctistrunného Rickenbackera a kláves včetně Hammondek a Bobby Gillespie zpívající a tancující po pódiu v růžovém obleku. Tady bylo vše v pořádku. Gillespie zrovna v sobotu oslavil šestapadesáté narozeniny a festival si zjevně užíval nadmíru, protože byl v areálu k vidění už v pátek. Díky bohu za takové muzikantské srdcaře.
