Neaspiruji na nic, řekl písničkář Sahara Hedl

Téměř hodinu odpovídal čtenářům iDNES písničkář Jan Sahara Hedl, který v těchto dnech vydal novou desku nazvanou Matka Zebra. Netajil se despektem k hudebním soutěžím a anketám. "Na Zlatého slavíka neaspiruju - v podstatě neaspiruju na nic. Jediný co mě zajímá je skrytá až intimní komunikace mezi mnou a mými posluchači." Sahara Hedl překvapil jednoho ze čtenářů tvrzením, že ho hudba uživí. Nechtěl však prozradit, co znamená Sahara v jeho jméně. "To je tajemství," odpověděl stručně.

Hedl se stal mezi posluchači známým díky několika hitům, mezi které patří kousky Dělám, že spím, Dívka a noc či Tisíc jmen. Jeho současné skladby možná nejsou tak ofenzivní jako starší kousky, avšak písničkářská chytlavost je přítomná i tady. Působivá vizualita Saharových textů překypujících hřbitovními kočkami, zabíječi pavouků či hlubinnými tůněmi skromnějším doprovodem neutrpěla.

Až na některá zbytečně dlouhá sóla se spojení kytar Jana Sahary Hedla a Stanislava Jelínka s baskytarou Martina Schneidera a s bubny Ivana Kadaňky jeví jako účinné. Kapela črtá těla písniček přesnými tahy nebo rytmickými figurami. Časem posluchač docení zvláště Schneiderovu vyváženou basu, která nepracuje hlučně, ale dodává tah. V éře zvukových barev a řečí o postradatelnosti textů je příjemné poslechnout si slova, která spolehlivě podávají řetězce výjevů jako Maroldova plátna.

Úplný rozhovor s Janem Saharou Hedlem naleznete ZDE


Sahara, písničkář s otevřeným srdcem, maluje dramatickými výkřiky: "Divoký jsou stráně hor, kde kytky už mi rostou z plic a vzteklý řeky chtěj můj vor." Přitom tato píseň Já vím, snad nejlepší skladba na desce, se láme do prostého nekvětnatého vyznání: "Já vím, a stejně je to k zešílení těžký, když volám z boudy tichem zasklený, že rád se vrátím třeba pěšky." Saharův starosvětský slovník, jeho kroužící mraky, surová světla na zdi či bídná blahovůle hvězd, sestupuje nakonec vždy na zem.

Na jiných místech je Sahara drsný vypravěč se skrytým smyslem pro černý humor. To vše se v jeho písních spojuje v obrazy, které křičí, aby prolomily izolaci. Není nic horšího než "Robinzon mrazu v každým z nás, polární lišce svírá pracku". 


Jsem milovník hřbitovů už od dětství
(rozhovor s Janem Saharou Hedlem)

Z jakého důvodu jste se na delší dobu odmlčel?

Pauzu jsem si rád dopřál. Oženil jsem se a odstěhoval se za okraj Prahy. Nerad tlačím na pilu a překotně plánuju svoje věci. Nová kapela Sahara vznikla díky náhodám nebo náhodným setkáním.

V Precendes jste byl často součástí velkých, apokalyptických aranží. Proč jste si teď zvolil skromnější hudební doprovod?
Takhle jsem to chtěl. Směřoval jsem ke komornímu zvuku. Ve skupině Precedens jsem byl spíš host a ta kapela měla jiné plány. Časem mi připadala trochu zbytnělá, i když věci, které jsme spolu udělali, považuju za dobré. Nejsem typ zpěváka pro velkej bigboš. Chtěl jsem dát skladbám sevřenější tvar a dál ho příliš nerozvíjet, aby deska byla intimnější a dramaturgicky čistá. Kapela má stát za mnou, nikoli mezi mnou a adresátem mých písní. Pouze jsme dodržovali zásadu, aby písně byly položeny v jedné atmosféře.

Z jakého důvodu jste si do studia přizvali dětský sbor?
Aby dodal morbidní písni Zabíječ pavouků zvláštní příchuť. Ovšem nechtěl jsem, aby v nahrávce zněly přešlechtěné Bambini di Praga nebo někdo takový, ale přirozené dětské hlasy.

Proč se ve vašich písních často opakují slova vlci, lesy, noc, andělé, černí ptáci?
Nevykrádám sám sebe, ta slova používám jako symboly. Každý z nich představuje určitý pocit. Pocity jsou ve své autentičnosti nepřenosné. A tak je lepší říkat posluchači, že texty jsou takové, jak si on sám myslí. Mají odstartovat jeho imaginaci. Záměrně své písně nevysvětluju. Líbí se mi texty Iana Andersona, který k nim má, tuším, stejný přístup. O svých textech můžu říct jen tohle: nejsou depresivní. Když už se člověk odhodlá k tomu, že napíše texty, to je přece projev optimismu. Píšu písně o špatné komunikaci nebo nekomunikaci mezi lidmi. Vždycky je tam možnost, že by příběh mohl dopadnout lépe. Je to jako televize v autentickém pojetí.

Ještě vás přitahují hřbitovy?
To mě nepustilo - jsem milovník hřbitovů už od dětství. Přitahuje mě jejich vznešená poklidná atmosféra. Chodil jsem tam s babičkou. Vzpomínám, že jako zvláštní bonus mě vodila do krematoria... Fascinovala mě tamější budova a pojízdné penály rakví.

Dříve vznikaly vaše texty v hospodách, změnilo se to?
Všude burácí rádio, už se mi nedaří psát texty v hospodách, ale rád tam přebývám.

Cítíte se jako rocker?
Nikdy jsem se necítil jako skalní rocker, i když rockovější období jsem si prožil s Precedens. Já se bráním těmto kategoriím v muzice i v životě, ať mě každý vnímá tak, jak myslí.

Co zbylo z vašich ambicí?
Velké ambice jsem neměl nikdy. Jsem realista. Vím, že oslovím jen určitý segment trhu. Dělám to dobrovolně, jenom si přeju, aby se muzika dostala k lidem, o které mi jde.

Nezhoustla vám na venkově krev?
Poklidnější život mi vyhovuje. Ale nezapomeňte, že pořád žiju deset kilometrů od pražské Malostranské besedy. Kontakt se scénou mám.

Jan Sahara Hedl během on-line rozhovoru v redakci iDNES.

Jan Sahara Hedl během on-line rozhovoru v redakci iDNES.

Jan Sahara Hedl během on-line rozhovoru v redakci iDNES.

Jan Sahara Hedl během on-line rozhovoru v redakci iDNES.

Jan Sahara Hedl během on-line rozhovoru v redakci iDNES.