Jak se dostane původně punkový muzikant k elektronické hudbě?
Nejsem původně punkový nebo hardcorový muzikant. Od dětství jsem vyrůstal v klasické hudbě, hrál na klasickou kytaru. Dodnes víceméně poslouchám jen klasiku.
Od klasiky k nejdivočejšímu punku - to je ještě větší skok!
Nikdy jsem nešel jedním vyhraněným směrem, spíš několika směry najednou. Mně se odjakživa líbilo všechno. Hrál jsem s kamarády punk, protože to bylo něco nového, jiného a odvážného. Přitom jsem hrál s jinou partou pop rock, neboť miluji krásné melodie, a při tom všem jsem ještě zkoušel komponovat elektronickou hudbu. A doma jsem si přehrával své miláčky - Bacha, Satieho, Debussyho a Chopina.
Znal jste jako začínající tvůrce elektronické hudby své předchůdce, třeba německou avantgardu?
Německá hudba je vždycky inspirující. Od baroka až dodnes. V Americe se k německému elektronickému rocku člověk těžko dostával, ale znal jsem ho. Líbily se mi začátky Kraftwerku, ale z hlediska filozofie tvorby mě hodně inspirovali The Can. Jejich varhaník pocházel z Čech, že?
Narodil se před válkou v Ostravě. Když si někdo představí elektronického zvukového kouzelníka, očekává od něj na pódiu určitý švindl - že předstírá hudbu, která je někde vzadu pouštěná z cédéčka, protože skladby jsou tak komplikované, že je nelze živě rekonstruovat.
Tomu rozumím a nevylučuji, že to tak někdo i dělá. Ale cílem našich koncertů není rekonstrukce mé desky, to by ve velkém koncertním sále vyznělo špatně. Na to je moje hudba příliš jemná a intimní. Musíme jí dát rockovější tvář. Ale narážíte na jiný problém. Je dnešní koncertní hudba opravdu živá, když spoustu věcí nevytvářejí muzikanti na pódiu? Jistěže i my používáme samply a přednatočené bicí nástroje, ale tak dvacet nebo třicet procent toho, co hrajeme, je improvizace. To se nedá ošidit nějakými zvuky ze zákulisí. Určitě používám e přednatočené zvuk y míň než třeba Metallica, jež má pověst fantastické koncertní kapely.
Stojíte o to, aby se vaše hudba objevovala v reklamách. Jde o podnikatelskou strategii?
K tomu došlo náhodou. Před několika lety projevily dvě nebo tři velké firmy zájem o to, aby se moje skladba objevila v reklamním spotu. Zaujalo mě to jako metoda propagace hudby.
Prý jste nabídl velkým firmám skladby za svého posledního alba ještě před jeho vydáním.
To má několik důvodů. Pomineme-li ten ekonomický, je druhým důvodem to, že nejsem vysloveně rozhlasový umělec a musím najít způsob, jak informovat veřejnost, že mi vyšla deska, na níž jsou skladby, které se jí mohou líbit. To funguje - je to druh placené inzerce - jen s tím rozdílem, že se platí mně jako autorovi. Za třetí: dnes jsou reklamní spoty mnohem hezčí než klipy. Současné klipy jsou skoro nekoukatelné a já chci, aby k mým písním vznikaly nápadité věci. To reklamní průmysl dokáže. S tím souvisí čtvrtý důvod - baví mě zjišťovat, s čím je ta nebo ona skladba spojena. S pizzou, s pojišťovnou, s luxusním autem a tak.
Každou skladbu prý natáčíte v mnoha verzích. Je to pravda?
Mám doma ohromnou polici plnou různých variant svých skladeb. Na koncertech hraju rád s partou muzikantů, ale skládám a nahrávám sám. Proto si mohu dělat podle libosti jednu variantu za druhou.
Jak poznáte tu nejlepší?
Intuicí. Když jsem začínal, myslel jsem si, že všechno, co natočím, je dobré. Teď jsem mnohem přísnější soudce. Ptám se lidí kolem sebe, ale nakonec se rozhodnu sám. Jsem umělec a kreslím obraz světa podle svého vidění, ne podle něčího přání.
 Moby: 18 - obal CD; (c) 2002. |
 Americký hudebník Moby. |
 Moby v T-Mobile Areně. (20. června 2003) |
 Moby v T-Mobile Areně. (20. června 2003) |
