Michal Malátný, frontman kapely Chinaski, by nemohl žít v cizině, s chutí jezdí domů. Miluje Prahu, ale chyběla by mu i Šumava a Krkonoše. „Neuvědomujeme si, jak moc skvělých lidí je okolo nás,“ tvrdí. Před pár dny se stal tváří projektu Čeští mistři, který chce připomenout Čechy, co změnili nebo mění svět.
Jste českým mistrem?
To bych si netroufl říct, v žádném oboru jsem zatím mistrovství nedosáhl.
Je potřeba dnes hledat češství, když mladí studují, pracují nebo žijí v cizině?
Myslím, že jo. Objel jsem celý svět buď sám, nebo s kapelou a vždycky, když jsem se vrátil, tak jsem byl šťastný. Nevím, jestli hrdý nebo pyšný, ale byl jsem šťastný, protože jsem cítil, že tady jsem doma. Daleko na východě jsem viděl, že demokracie tam není vůbec. Daleko na západě jsem zase měl pocit, že to tam s demokracií přehánějí, až jim to škodí. Pak když jsem se vrátil domů, tak jsem byl šťastný, protože jsem měl pocit, že tady je absolutně nejlepší místo na život. A pokud je u moci vláda, která zrovna není úplně schopná, tak to mi připadá jako žabomyší války, protože to vám řekne každý člověk v každé zemi: No ta naše vláda, ta je nejhorší ze všech. Když v tom žijí, tak všichni mají pocit, že by to mohlo být lepší. Ale musíte se jet podívat do světa, aby měl člověk srovnání. Pak když ho má, vidí, že to tady vůbec není tak hrozný. A v tu chvíli jsem hrdý na to, že jsem odsud z Čech.
Jakou vládu máme teď?
Jsem za ni rád. Neříkám, že to dělá dobře, protože – která vláda to dělá dobře? Podle mne neexistuje vláda, s níž by byli všichni spokojení. Ale v situaci, kdy dva roky byl svět vykolejený z covidu a poslední rok řešíme válku, mi přijde, že vláda dělá, co může v rámci možností. Rozhodně nejsem proti ní a nebudu chodit demonstrovat.
Proč by člověk měl být hrdým Čechem, nestačí být slušným Evropanem? Být slušným Evropanem je hezké, ale v tomhle světě „slitém“ dohromady mi přijde dobré zachovávat národní věci. Začíná to rodným jazykem. Myslím, že je dobré uvědomit si krásu našeho jazyka, a že spousta lidí z Čech dosáhla mistrovství na světové úrovni ve vědě, ve sportu, v umění. Tak mi to přijde správné, protože mám pocit, že mladí lidé jsou tak „rozpuštění“ v možnostech tohohle světa, že si neuvědomují, jak moc skvělých lidí je blízko kolem nich, nebo jak spousta skvělých věcí vznikla v Čechách, prostě o tom nevědí.
Před lety jste se skupinou dělali projekt Made in Czechoslovakia. Písnička Slovenský klín se smutkem komentuje rozpad Československa. Není to v rozporu s hrdostí na Česko?
Není. Přijde mi to jako jedna strana mince. Do svých dvaadvaceti let jsem žil v Československu. A protože jsme si rozuměli jazykem, bral jsem, že jako národy patříme k sobě. Rozdělení ve chvíli, kdy se celá Evropa dávala dohromady v Evropské unii, mi připadalo jako nesmysl. Dodneška mám pocit, že patříme k sobě. Když jsme přišli do Prahy jako kluci z Jičína, nikoho jsme tady neznali, nikdo se s námi nekamarádil. Už v roce 1992 jsme začali jezdit na Slovensko, kde to bylo volnější a příjemnější. Lidé tam byli otevřenější, hráli obyčejné písničky jako my. U nás nad tím ohrnovali nos, že je to studentský rock. Najednou jsme měli na Slovensku spoustu kamarádů mezi kapelami a zpěvačkami a náš bubeník (Pavel Grohman, pozn. red.) přišel s nápadem udělat československou desku. Super nápad, jenomže Pavel se zabil na motorce a z celého projektu zbyly tři písničky. Ale dodneška trvá přátelství s No Name, IMT Smile, Desmodem, s Hexem, se Zuzanou Smatanovou nebo Katarínou Knechtovou.
Jak najít hranici mezi národní hrdostí a nacionalismem?
To je strašně těžká otázka. Myslím, že většina lidí za radikální nacionalismus vlastně skrývá svoji frustraci nebo problémy. A je to zástupné, že jim o nějakou českou hrdost nejde, jenom potřebují vykřičet svůj vztek na tu dobu, ve které se zrovna nacházejí, ale to nemá s českou hrdostí nic společného.
Žil byste dlouhodobě v cizině?
To bych prostě nemohl. Mně by chyběly české smrkové lesy, chyběla by mi Šumava, Krkonoše. Chyběl by mi kontakt s jazykem. Tenhle pocit mám od svých devatenácti let, kdy jsem se poprvé v životě dostal do ciziny. Když se mohlo po revoluci vyjet do světa, tak jsem nikdy neměl chuť někde zůstat. V Anglii nebo v Rusku jsem byl víc jak měsíc, zažil jsem tu zemi jinak než turista. A říkal jsem si sakra, ti Angličani mají těžký život, aby se měli relativně dobře, tak musí makat – měl jsem pocit – mnohem víc než my. Tak jsem se zase s chutí vrátil domů.
Takže to máme lehčí?
Nemám pocit, že by to tady měl člověk zadarmo. Když jsem nastoupil na DAMU studovat herectví, tak super. Přišel jsem do Prahy, bylo mi osmnáct let, učili mě lidi z televize, byl jsem z toho úplně „vyplesklej“, ale velice brzy mi došlo, že pokud budu chtít být v té branži úspěšný, tak tomu musím obětovat všechno. Když jsem viděl své profesory, jak ráno šli od šesti na dabing, od deseti do dvou měli zkoušku v divadle, odpoledne od tří do osmi jsme měli hodiny herectví, nejdůležitější předmět, na který se muselo chodit. Profesoři pak v sedm odcházeli do divadla na představení a já jsem si říkal, to je mazec. Chci vůbec takhle strávit život? Protože mi přišlo, že jedou dvacet hodin denně. A kdo není ochotný tohle dělat, nemá šanci se v branži chytit. Dokonce jsem chtěl ze školy odejít, protože jsem si řekl, že takhle život strávit nechci.
A není to v každém oboru, když chcete být na špičce?
No jasně. Je to přesně v každém oboru . Nebo ve většině. Nakonec jste do divadelního angažmá nastoupil. Deset let jsem se divadlem živil, ale nemám pocit, že bych byl nějaký moc dobrý herec. A ve chvíli, kdy se nám začalo dařit s kapelou, což bylo přesně v roce 1997, jsem cítil, že muzika mě baví víc a chtěl bych s ní strávit celý život. Obětoval jsem jí úplně všechno. Ve chvílích, kdy mi bylo 29 let a moji vrstevníci a spolužáci měli rodiny a děti, někteří byli ženatí podruhé, tak já neměl nic. Bydlel jsem v podnájmu bez elektriky a vody. Veškerý můj majetek byl batoh na zádech a kytara ve zkušebně. Sice jsme deset let hráli zadarmo, za pivo, za benzin, ale povedlo se to. Nebylo to o tom – budeme slavní a bohatí, ale tak jsme milovali hudbu a byli jí posedlí, bavila nás společná práce.
A rodina?
Řekl jsem si, že nezaložím rodinu, dokud nebudu vědět, čím se budu živit a kde budu bydlet. Takže děti jsem si pořídil až ve čtyřiceti, protože dřív by to bylo nezodpovědné. Do třiceti jsem bydlel po podnájmech s batohem na zádech.
Na nedávné tiskovce jste oblékl triko s prsatou Nanou od malíře Kremličky. Líbí se vám baculky?
Ten obraz je nádherný, ale mám raději štíhlé holky.
Jak se vám hraje s Jitkou Čvančarovou v představení Kleopatra?
Jitka je neuvěřitelný živel a ženská od rány. Všechno na férovku. Teď sice nehrajeme, ale máme schůzku, jakým způsobem Kleopatru dál hrát. Představení vzniklo v La Fabrice a je dost vázané na ten prostor. Na zájezdu se nám párkrát stalo, že ty akce vymyšlené do La Fabriky ani nešly provést, nehrálo se nám to dobře. Takže teď máme schůzku se šéfem La Fabriky, jestli nám od září poskytne dva termíny měsíčně, protože lidé na to chodili a my jsme to rádi hráli. Před pěti lety, přesně když se podruhé volil prezident Zeman, byla premiéra. Odehráli jsme 30 nebo 40 repríz.
V představení zůstane vaše nahota?
Jasně. Přezkušovat to nebudeme. Jsem tam „nahatej“, ale je to scéna, kdy Julius Caesar umírá, mám na krku elektrofonickou kytaru a hraju na ni poslední sólo v životě a pak zemřu. Takže tam to podle mě docela funguje.
Před padesátkou jste zrušil „staré“ Chinaski a obklopil se mladými muzikanty. Jak to vyšlo?
Musím zaklepat, že to vyšlo líp, než jsem čekal. Kapela není vězení, měla by všechny bavit. A ve chvíli, kdy se společný duch z toho ztratí, tak s tím musíte něco udělat. Takže to nebylo, že já jsem se z pondělí na úterý rozhodl a ve středu dostali padáka. Řešili jsme to minimálně rok, možná déle, ale nenašli jsme žádnou cestu, jak spolu dál hrát, aby nás to bavilo. Jak se blížila padesátka, tak jsem si říkal, sakra, už jsem „starej“ na to, abych dělal něco, na co se netěším. My jsme třeba měli měsíc pauzu, pak jsme měli hrát, a já se celý osypal. Tělo mi říkalo: Ne. Netěšil jsem se a nechtěl jsem tam jít. Věděl jsem, že to je špatně. Na koncerty se netěším a domů přijedu naštvaný.
Takže jsem si řekl, že buďto změníme sestavu, s rizikem, že tu kapelu pošlu ke dnu a vlastně skončí. Ale furt mi ten risk stál za to. Nebo to může jet dál spoustu let, bude nás to živit, ale v té muzice nebude radost. Přitom kapela vznikla kvůli tomu, že parta kluků společně miluje hudbu a chce vytvářet nějaké zvuky a hluky. A to tam úplně zmizelo. Takže jsem se k tomu kroku odhodlal a měli jsme kliku, že jsme našli mladé kluky, kteří skvěle hrají. Jsou vystudovaní a zároveň schopní sloužit písničce. Spousta studovaných muzikantů se předvádí, protože hrají strašná kvanta not, jenže ta písnička když potřebuje jeden činel na konci, tak tam má být jeden činel na konci. Tihle kluci to pochopili a jsou schopní dát za to hraní život.
V nové sestavě jsou Chinaski už pět let. Těší vás hrát?
Jsme rocková kapela postavená na kytarách, společný prožitek je v písničkách znát. Zatím za pět let nebyla žádná ponorka, žádná hádka. Covid jsme využili ke zkoušení, kdy jsme potajmu po nocích napsali novou desku. Teď jsme měli na Slovensku během osmi dnů pět dvouhodinových koncertů a jeli jsme domů s úsměvem, úplně šťastní. Navíc jako bonus kluci skládají, dřív jsme písničky hodně psali já s kytaristou Frantou (František Táborský, pozn. red.). Teď je to mnohem pestřejší, protože máme vynikajícího pianistu. Dokonce i pan Jiří Suchý nám napsal text k písničce o Rambouskovi, ale ukecával jsem ho dlouho.
Hrajete ještě divadlo v Semaforu u Jiřího Suchého?
V Semaforu už jsem desátý rok, což je docela síla. Nejvíc mne na tom baví sledovat pana Suchého při práci. Já jsem ho v životě neviděl naštvaného, prudícího nebo nějak vykolejeného. Každý rok napíše dvě nové hry, složí k nim hudbu, texty, udělá kostýmy, vymyslí scénu, zrežíruje to, hraje v tom hlavní roli, do toho má výstavy grafik. Přitom neustále dobrá nálada a cítíte jeho chuť si hrát. Něco řeknete a on okamžitě na to udělá fór, slovní rým. Poslední představení, které jsem v Semaforu nazkoušel, byl Divotvorný hrnec a to režíroval Jiří Menzel. Chodil jsem na zkoušky, i když jsem nemusel, protože jsem si sedl na balkon a jen sledoval, jak si to tihle dva borci mezi sebou pinkají. To byla paráda.
Jaké publikum dnes chodí na kapelu Chinaski?
Jsou to fandové, kteří vědí, na co jdou. Dost si chodí zazpívat a teď na mě v Brně přiletěly punčocháče. Náš basista tvrdí, že viděl, jak si je tam holka přímo svlékla, ne že by si je přinesla s sebou. A na Slovensku mě překvapilo, že všechny skladby z nové desky lidi zpívali. Když hrajeme na festivalech, tak většinou „pařej“ a sice v rukách ty telefony mají, ale já si říkám, to jsou ty fotky, na které se už pak nikdo nikdy nekoukne. Já jsem dřív taky furt tahal mobil, pak jsem zjistil, že mám v telefonu dva tisíce fotek, ale nikdy jsem se k nim nevrátil.
Máte dvě malé dcery, do jakého světa vyrůstají?
Vidíte, jaký je kolem svět. Nevím, kam to Rusové chtějí až dohnat. Ale zatím, kdo měl takové plány, vždycky pak dostal. Děsí mě to, ale říkám si, že každá doba měla tyhle věci a žádná nebyla lehčí. Zažili jsme šedivý socialismus, zažili jsme revoluci. Považuju za obrovský zázrak, že jsme zažili takovou dějinnou změnu bez krveprolití, protože revoluce vždycky znamená potoky krve. My jsme zažili něco neuvěřitelného a nikdo u toho neumřel. Právě proto má člověk pocit, že už se nikdy nemůže k tomu horšímu vrátit, a já věřím, že se to nevrátí.
Jste z Jičína, chodíte do Řáholce?
Ten je jen v pohádce. V Jičíně jsem žil do osmnácti. Mám tam příbuzné, teď i chalupu, je to krásné malé město. Ale jsem šťastný v Praze. Pod okny nám jezdí tramvaje, vidím osvícený billboard, chci být ve varu města. Na Václavák to mám pár minut. Ne, že bych tam jezdil nějak často, ale když hrajeme v Lucerna baru ve Vodičkové, tak to mám od baráku šestnáct minut. A když si potřebuji odpočinout od lidí, od města, jedeme na chalupu u lesa. Odnikud tam není vidět, mám tam klid, čerstvý vzduch a rýpu se v hlíně. Píšu, při manuální práci se mi to dělá skvěle. Když vezmu kosu a sekám zahradu nebo ryju, tak si neustále probírám nápady.
Někdo mívá energii díky ranní sprše.
Nejsem ranní ptáče. Mám od přírody extrémně nízký krevní tlak, takže mi hrozně dlouho trvá, než se proberu. Proto chodím ráno hrát badminton, abych se probral, a pak mám ten den úplně jiný. Nejsem skřivan, jsem sova, začínám pracovat až v jedenáct večer. Do deseti hodin jde rodina spát, já jsem potom v přesně správné náladě a na všech věcech, které mi běžely hlavou přes den, můžu do jedné v noci dělat.
Týdeník 5plus2Každý pátek zdarma  Čtení o zajímavých lidech, událostech a nevšedních akcích v regionech. |
Takže přes den texty nevznikají?
Potřebuju na to být sám, potřebuju mít klid, protože když tam běhají děti, nejde se soustředit. Třeba s tou menší jsem včera půl hodiny hrál fotbal. Takže píšu spíš večer. Anebo – po představení, když jdu pěšky domů. Po koncertě kluci šup do auta a rychle na hotel, ale já jdu schválně pěšky, protože jsem „nabitej“, hlavou mi jede muzika. Udělám si procházku a do rytmu kroků se mi krásně rýmuje. Často si věci nahrávám do telefonu, ale když je ten rým opravdu dobrý, tak nemusím, protože si ho pamatuju a znovu mi naskočí. Naprostou většinu věcí jsem vymyslel někdy mezi jedenáctou a jednou ranní.
Aha, pracujete s počítačem.
Mám rád tužku a papír. Do „compu“ nepíšu texty nikdy. Na papíru můžete škrtat, rozstříhat si to, skládat jako skládanku. To mě baví po těch nocích si dělat. Na poslední desce se mi stalo, že cestou na zkoušku jsem si řekl – jasně, takhle to má být, teď mi to až došlo. Takže jsem přijel, zahrál jsem tři „kila“ (základní tóny, pozn.red.), řekl jsem, tak to bude – a bylo. Není potřeba počítač. Já jsem spíš „analogovej“.
Dáte si raději pivo, nebo víno?
Červené víno. Suché, jihoamerické.
Jak stárne rocker? Chodí do posilovny, barví si vlasy?
Vlasy si nebarvím, ale sportovat chodím, protože udýchat dvouhodinový koncert v mém věku už není samozřejmostí. Cítím se rozhodně lépe než ve třiceti. To jsem byl ještě „rozbitej“ na kusy, nevěděl jsem, jestli je dobré, co dělám. Neměl jsem rodinu ani bydlení, nebyl jsem šťastný. Pak jsem našel rovnováhu a stárne se mi dobře. Jídelníček nedržím, ale když jsem potřeboval zhubnout, nechali jsme si s manželkou sepsat menu od výživové poradkyně a za tři čtyři měsíce jsem dal dolů 15 kilo. Maso jím málo a z ryb si nejčastěji děláme pstruha.
Co vás teď čeká?
Kapela pojede patnáct festivalů a patnáct vlastních samostatných koncertů po amfiteátrech a letních kinech. Vloni jsme objevili spoustu krásných míst, kde jsme nikdy nehráli, a zjistili jsme, že samostatné koncerty fungují velice dobře. Takže léto bude hodně pracovní
