RECENZE: Drogy si newyorská „Zbloudilá“ nepíchá, ale zato padla do kýče

Trochu připomíná Meryl Streepovou a navíc zpívá, přirozeně lépe než Božská Florence. Řeč je o německé sopranistce Dianě Damrau, která v kinopřenosu z Metropolitní opery ztvárnila titulní roli ve Verdiho La traviatě.

Zmínka o podobě se slavnou filmovou hvězdou ostatně padla i v přestávkovém rozhovoru, který tentokrát jako moderátorka vedla mezzosopranistka Anita Rachvelishvili. Damrau, která loni koncertovala na Pražském jaru, dokázala, že i do jedné z nejobehranějších oper se dá vložit vlastní osobitost. O přestávce se dokonce svěřila, že toto je inscenace jejích snů.

Giuseppe Verdi: La traviata

75 %

Dirigent: Yannick Nézet-Séguin

Režie: Michael Mayer

Přímý přenos z Metropolitní opery, Cinestar Anděl, Praha 15. prosince 2018

Připusťme, že děj aspoň není přesazen do nějakého současného nočního klubu, kde by si všichni píchali drogy, že kurtizána z 19. století Violetta Valéry (odtud název opery La traviata, znamenající něco jako „padlá žena“ či „zbloudilá“) má na sobě dobový kostým a působí jako skutečná oběť okolností v době dlouho před ženskou emancipací. Režisér Michael Mayer, který se nedávno docela dobře vypořádal se soudobou operou Nica Muhlyho Marnie, však nedokázal tentokrát rozvést myšlenku, kterou si předsevzal, totiž že celý děj se odehrává retrospektivně, v představách umírající Violetty.

Když ponecháme stranou fakt, že vzpomínání umírajících hrdinů na šťastnější chvíle patří k nejoblíbenějším režijním klišé, tak Mayerovi z celé koncepce zbyla jen postel, jež celé představení překáží na jevišti, a křiklavě barevné a zdobené kostýmy, které jako by pocházely z nějaké filmové či televizní pohádky. V opeře by se snad hodily do Rossiniho či Massenetova zpracování příběhu o Popelce, ale v tragickém dramatu kurtizány působí jako zosobnění kýče. Oč promyšlenější, působivější byla vysoce stylizovaná, vší dekorativnosti zbavená inscenace režiséra Willyho Deckera, kterou Metropolitní opera před časem rovněž odvysílala do kin. Prostě jde o důkaz, že „tradiční“ a „moderní“ režijní pojetí vlastně neexistuje, existují jen povedené a nepovedené produkce.

Když gesta nejsou zbytečná

Tu nynější, nepovedenou, naštěstí Damrau ozvláštnila svým temperamentem. Její Violetta působí mladistvě, skoro ještě jako dovádivé dítě plné života, který ale nahlodává smrtelná nemoc. Je to herectví, v němž divák čeká na každé další gesto, každý další záchvěv obličeje, neboť žádný pohyb není zbytečný a předvídatelný ve smyslu prázdné okázalosti. Také její kulatý, plný hlas doslova kypí energií. A zatímco jiné sopranistky jsou rády, když part vůbec uzpívají, Damrau perfektní technika umožňuje hrát si s dynamikou a výrazem a zvládnout pěvecky obtížný přechod od nevázané zábavy a frivolnosti v prvním dějství až po tragickou velikost v závěru.

Další hvězdou večera byl tenorista Juan Diego Flórez v úloze Alfreda, který se Damrau rozhodně vyrovnal – i když hlavně pěvecky. Tenorista známý z řady dřívějších přenosů předváděl vskutku nádherné bel canto. Člověk si naplno užíval uvolněného, kultivovaného zpěvu, plynule přednášených frází bez rušivých kazů. Flórez potvrdil, že i jako čtyřicátník stále vyzrává a svůj repertoár, v minulosti stavící hlavně na Rossinim, si může dále rozšiřovat. Jevištně zaujal hlavně svou elegancí, zahrát zlom mezi ohnivou láskou, zuřivou žárlivostí a poté lítostí se mu moc nedařilo; režisér se navíc asi ani nesnažil ho k tomu nějak přimět. Flórez spolu s Damrau nicméně zvedl úroveň i hodnocení večera tak o deset procent. Naproti tomu barytonista Quinn Kelsey jako Alfredův měšťácký otec svou roli víceméně odstál a aspoň v kině se zdálo, že není pěvecky zcela ve formě, jeho hlas zněl příliš strnule, připomínal jednotvárné dunění.

V přestávkovém programu dostal velký prostor kanadský dirigent Yannick Nézet-Séguin, nový hudební ředitel Metropolitní opery, která do něj zjevně vkládá velké naděje. La traviatu každopádně připravil výborně. Anita Rachvelishvili si navíc popovídala s Annou Nětrebko, s níž právě zkouší inscenaci opery Adriana Lecouvreur od Franceska Ciley. Do kin poběží 12. ledna a vedle obou dam se v ní představí i tenorista Piotr Beczala.