Tove Lo na festivalu Metronome Prague (24. června 2023)

Tove Lo na festivalu Metronome Prague (24. června 2023) | foto:  Tomáš Krist, MAFRA

GLOSA: Vrtěti zadkem. Metronome byl spíš na koukání než na poslech

  • 18
Titulek samozřejmě platí především pro hlavní hvězdy, přesněji řečeno pro zpěvačku Tove Lo, skupinu M83 a částečně také pro českou kapelu MYDY v čele s rtuťovitou zpěvačkou Žofií Dařbujánovou.

Areálem Výstaviště se nesl jeden hlas: „Byls na Tove Lo? Ukázala prakticky všechno.“ Tak nějak, případně v různých obměnách. Šlo o to, že švédská zpěvačka a skladatelka Tove Lo, vlastním jménem Ebba Tove Elsa Nilsson, na pódium dorazila v poměrně odvážném upnutém trikotu – pamětníci nechť si pro představu vybaví televizní pořad Cvičme v rytme – který více odhaloval než zakrýval. Tove Lo se navíc co chvíli obracela k publiku zády, kroutíc při tom vyzývavě vyrýsovaným pozadím.

Ne snad, že by zpěvačka chtěla takto odpoutat pozornost od nevalné hudební produkce, její taneční elektro popové písničky nejsou v žádném případně špatné, Tove Lo je navíc zdatná vokalistka, ale co platno. Kdo na jejím vystoupení byl, hovořil prakticky jen o jejím outfitu, méně pak už o produkci samotné.

Nač se dívat bylo i při vystoupení tuzemských MYDY, kteří ještě pod názvem Mydy Rabycad propadli electro swingu, dnes ale svůj styl na pomezí electra, dance a rocku charakterizují jako glamtronic. Podstatné je slůvko „glam“, MYDY hodně dbají na vizuální prvek, jehož hlavní devízou je rtuťovitá rusovlasá zpěvačka Žofie Dařbujánová, její výrazný kostým i energický pódiový projev. Opět – je na co se dívat, byť intimní partie jsou cudně zahaleny.

Vizuální stránka věci zaujala také u francouzského projektu M83, který staví na barevném zvuku, v němž se klávesové plochy střetávají s hradbou kytar a éterickém zpěvu. Je to efektní podívaná, podkreslená projekcemi a souhrou světel, i když tak trochu na efekt. Po posluchači se chce především to, aby při koncertě „okouzleně žasnul“ a moc nad předloženou hudbou nepřemítal. Raději, neboť pod okázalým aranžmá je toho skryto málo trvanlivějšího. Hlavní fígl člověk odhalí po několika minutách a překvapení se nedočká.

V případě vystoupení White Lies měla sice navrch spíše hudba, ale nepříliš originální, zaměnitelná se zástupem dalších postpunkových kytarovek, které se snaží obarvit kytarový zvuk syntezátory. Nepříliš charismatická odvozenina skutečných originálů. Vhodné vnímat spíše na půl ucha, nic zásadního se v jejich písničkách neděje.