Člověk přemýšlí o tom, čím chtěl být, a potom spatří skutečnost, zpívá Lou Reed, zakladatel stále vzpomínaných Velvet Underground, nedlouho před koncem svého nového dvojalba Havran (The Raven) v probolené bilanční písni Kdo vlastně jsem?.
Šedesátiletý newyorský rocker pak elektronickou Hudbou plamenů ještě připomene nejprůmyslovější zvuk své kariéry, Metal Music Machine z roku 1975, a závěrečným Andělem strážným se vrací do přístavu svých pomalých melodických balad a své dlouholeté domovské sestavy, známé i z pražských koncertů v devadesátých letech: se Saundersovými basami, Smithovými bicími a Rathkeho kytarou.
Aby poznal sebe, nastavuje si Reed hororové zrcadlo vybraných básní a povídek Edgara Allana Poea. Od vstupního Červa dobyvatele, kterého v úloze mladého Poea čte Willem Defoe (mimo jiné filmový Kristus z Posledního pokušení Ježíše Krista) a doprovází Reedův syntezátor, přes Ligeiu, Údolí neklidu, Město v moři, Havrana, Šotka schválnosti, Soudek, Skokana až po Zánik domu Usherů, zhuštěného do devítiminutového dramatu pro tři herce, si Lou Reed zpřítomnil klasika devatenáctého století s tvořivou pokorou i citem pro psychologické podtexty.
Na rozdíl od Debussyho, Glasse, Jana Spáleného apod. Poeovy texty nezhudebňoval, ale krátil, upravoval, doplňoval a poté svěřil hercům. I slavného a věčně znovu překládaného Havrana končí Reed - třikrát neúspěšný manžel i otec - jinak, adresněji: "Miluji tu, která mě ještě víc nenávidí, a z toho stínu se má duše nikdy nezvedne."
Ostatně výstižnější je pro celý projekt trojzkratkový název, pod nímž se hrál v Hamburku jako divadlo, POEtry. Poe, poezie, pokus. U studiové nahrávky je to navíc pokus, jak i bez jeviště zachovat účinnost režisérské přesnosti a fantazie Roberta Wilsona. To, čeho jsme byli svědky i ve Wilsonově pražské inscenaci Janáčkovy opery Osud. Reedovi se tento pokus daří takřka snově. Divadelní pohyb, světlo a barvu nahrazuje povahou hlasů, odstíny hlasitosti a dávkováním. Tím, jak navozuje představu prostoru, silně připomíná rozhlasový režisérský styl, který u nás vystupňovali Jiří Horčička a Josef Henke.
Tento rám herecky vyztužují rovněž Amanda "cukr i sůl" Plummerová, Reedova drsnohlasá vrstevnice Elizabeth Ashleyová, výtečný figurkář z filmů bratří Coenových i dobrý zpěvák Steve Buscemi a další. V proložených Reedových nových i starších skladbách vedle Davida Bowieho, Laurie Andersonové, saxofonisty Ornetta Colemana a gospelových nevidomých sboristů z Alabamy vyniká kontratenorista Antony, věrná nápodoba vizionářsky naříkavého rejstříku Jeffa Buckleyho.
Lou Reedovi vyšlo téměř vše, nač v Havranovi sáhl. I šklíbivý nadhled nad vlastním dílem v sinatrovském Broadway Songu, kde se Steve Buscemi coby hotelový zpěvák ptá: "Nedojal by tě ten starej dobrej Poe? Není to ohromný, jak píše o záhadách života?"
