GLOSA: Večer, kdy zvítězila hudba. At the Bowl ukazuje Doors na vrcholu

  • 0
Na Silvestra vstupuje znovu do kin filmový záznam legendárního koncertu The Doors. Dokument Live at the Bowl 68 dostal k padesátému výročí vynikající zvuk.

Zahájit koncert pro tisíce lidí písní s názvem When the Music’s Over zní možná trochu jako paradox. Pro leckoho je však více než jen desetiminutovým opusem, který uzavírá druhé album kapely The Doors, momentem, kdy hudba skutečně končí a začíná kult.

Právě touto písní otevřeli 5. července 1968 kalifornští The Doors jeden ze svých nejslavnějších koncertů: vystoupení na losangeleském Hollywood Bowl. Kapela si tehdy byla vědoma vzácnosti takové chvíle a nechala celé vystoupení profesionálně nasnímat na několik kamer. Slavný koncert vyšel jako živá nahrávka a již jej bylo možné vidět několikrát, ovšem až před šesti lety se dostala ven verze zachycující celé vystoupení. A teprve letos, k padesátému výročí události, jej původní zvukař kapely Bruce Botnick zvukově remasteroval, a to včetně verze Dolby Atmos.

Ve stovce kin se tak mohou diváci vrátit zpátky v čase a znovu zachytit prchavý moment kapely na vrcholu. Filmařsky rozhodně nejde o výjimečné dílo a různě dlouhé záznamy vystoupení lze volně najít na YouTube, pro zážitek se do kina přesto vyplatí vyrazit. Zachycené ruchy znějící ze všech stran doslova simulují pocit účasti. Unikum vystoupení dodává třeba Kriegerovo odkládané sólo v Light My Fire či Manzarekovy doprovodné vokály v úžasně podané písni Unknown Soldier.

A Jim Morrison tady najednou není ten legendami ověšený a předčasnou smrtí glorifikovaný polobůh a samozvaný Ještěrčí král; do dramatických pomlk, které dělá během recitace svých textů, se totiž publikum klidně směje a ponouká ho „aby zase něco vyvedl“.

Marně, celá kapela brala vystoupení v rodném městě smrtelně vážně. Včetně Morrisona, jehož extempore už tehdy nejeden koncert zkazila. Právě na Live at the Bowl podává jeden ze svých nejlepších pěveckých výkonů. Jeho specifický necvičený hlas zde táhne mládí, charizma a hlavně absolutní soustředěnost na hudbu a nic jiného. Stačí to ostatně srovnat s jediným dalším profesionálně zachyceným „živákem“ Live at The Isle of Wight Festival 1970, kdy už je zpěvák totálně v rozkladu.

„Když se na ten dokument dívám dnes, připadá mi to jako nějaký neuvěřitelný psychedelický sen, který jsem kdysi dávno měl. Velice jasný a nádherný,“ zasnil se po letech v jednom dokumentu bubeník John Densmore. „Netuším, kdo tenkrát hrál na bicí, ale byl dobrej,“ dodal.

Live at the Bowl byl pro tehdy šlapající kapelu koncertním vrcholem. Nyní už je jedno, zda si Morrison před akcí dal LSD, či ne (v jednom momentu se nečekaně skloní k pódiu a hledá domnělého lučního koníka), co dělal v publiku Mick Jagger a proč vlastně neměla kapela kompletně zapojenou obří hradbu aparatury pozadí. Tento večer prostě zvítězila hudba. I nad rodícím se kultem.