Pro Lenny zůstává stále alfou a omegou zpěvná písnička, pokud možno s hitovými ambicemi. Sama ostatně přiznala, že většina skladeb na desce má ideální „rádiovou“ stopáž pod tři minuty.
Na tom samozřejmě není nic zavrženíhodného, zvlášť když zpěvačka požadavkům trhu nijak zásadně nenadbíhá, nevnucuje se a z jejího typicky nakřáplého hlasu čteme spíše položení se do textu, do významu slov, snahu o co nejsmysluplnější propojení s hudbou a také do určité míry uzavřenost a ostražitost.
Lenny je podle všeho introvertní osoba, které chvíli trvá, než do svého světa pustí někoho z venku, což je z jejích písniček patrné. Ani ony se neotevírají hned na první dobrou, je třeba do nich chvíli pronikat. Pak zjistíte, že se vám melodie usadily v hlavě a toužíte si je znovu poslechnout. A i když se to na první poslech nezdálo, i ten zdravý rockový fundament se z nich vyloupne.
Nespočívá ale v ryčných kytarových riffech nebo hřmotných bicích, spíš v celkově tvrdším, zemitějším zvuku – v porovnání se zpěvaččinými předchozími deskami. Krásně je to patrné třeba v písni No Borders, která je moderně zprodukovaná, přesto tak dřevní, až zní lítají třísky.
Deska je pestrá, přitom soudržná. V protikladu ke zmíněné No Borders stojí na tepajícím tanečním rytmu postavená Friendzoning, zpěvná legrácka Plastic Flowers nebo balada Lithium, na níž se podílel Mike Shinoda z Lenčiny oblíbené kapely Linkin Park.
Tyto a další skladby mají vždy výrazný prvek, nápad, melodický háček, přitom ale slouží celku a nestrhávají na sebe přílišnou pozornost na úkor ostatních. Dalo by se namítnout, že absence jednoznačného a okamžitého hitu desce může uškodit, ale Heartbreak Culture je koncipovaná tak, aby si na ní každý svůj hit našel sám podle vlastního vkusu a vnímání.
Heartbreak CultureLenny |
Takže někdo se zhlédne v rockově řízné Are You Happy Now?, která bude určitě parádně fungovat na koncertech, jiný upřednostní některou z vyjmenovaných, případně závěrečnou poklidnou Friends For Life.
Největší Lenčinou předností je uvěřitelnost, v dobrém slova smyslu civilnost a zjevná nechuť předvádět falešné emoce a trdlovat na povel.
O jedinečně zabarveném hlasu už řeč byla, stejně tak o snaze přijít s něčím, co český pop alespoň částečně zkultivuje. To vše se zpěvačce daří, ale přece jen chybí ještě kousek k tomu, aby bylo možné o Heartbreak Culture mluvit jako o skutečné události nebo jako o její definitivní, do detailu dotažené nahrávce.
Těžko říct, kde přesně je zádrhel, možná v tom, že chybí skutečný moment překvapení. Může se to jevit jako podpásová a nefér snaha vyšťourat za každou cenu nějaké negativum, ale zkusme to formulovat takto: „Jaká je ta nová Lenny? Dobrá, fajn, moc příjemně se poslouchá.“ A naproti tomu: „Tyjo, ta nová Lenny je fakt pecka, schválně si to poslechni, budeš koukat.“ Vnímáte rozdíl? Podle mínění recenzentova platí první možnost, ale moc by si přál, aby měla navrch ta druhá.
