RECENZE: Metropolitní vytáhla trumf. Tenora jako z filmového thrilleru

Inscenace Verdiho La traviaty, kterou v sobotu Metropolitní opera odvysílala do kin, není sice ani nová, ani „tradiční“, ale přesto neobyčejná. Navíc přinesla překvapení a bohužel i ukázku trpkého loučení s kariérou.

Koncepce německého režiséra Willyho Deckera, která byla poprvé představena roku 2005 v Salcburku, je už dnes legendou. Decker ji původně ušil na míru začínající dvojici Anna Nětrebko-Rolando Villazón, jejichž bouřlivý temperament dokonale využil. Příběh proslulé pařížské kurtizány, do níž se „nepřípustně“ zamiluje syn z dobré rodiny, sice vyňal z 19. století, nicméně jeho práce dodnes zůstává jednou z čítankových ukázek toho, že klasickou látku lze zpracovat i bez zachování historických kulis.

Giuseppe Verdi: La traviata

75 %

Dirigent: Nicola Luisotti

Režie: Willy Decker

přímý přenos z Metropolitní opery, CineStar Anděl, 11. března 2017

Inscenace se odpoutává téměř od všeho konkrétního a soustřeďuje se zcela na vztah mezi třemi hlavními hrdiny, Violettou, Alfredem a jeho otcem. K tomu stačí pár pohovek, barevné květinové přehozy, velký ciferník, jenž nemocné Violettě odpočítává čas, a postava Violettina lékaře, stylizovaná do jakéhosi zvěstovatele smrti. Sbor je oděn do unifikovaných černých obleků a vystupuje jako komentující i provokující masa, černé svědomí společnosti. Je to čisté a jednoduché, nikoli však triviální, na to si Decker dal příliš velkou práci s vypracováním každého pohybu sólistů i sboristů.

Metropolitní opera inscenaci převzala roku 2010 a o dva roky později ji poprvé odvysílala do kin. Natalie Dessay a Matthew Polenzani ovšem nedosáhli kvalit a sehranosti Nětrebko a Villazóna. Teď však nastoupila nová, mnohem pozoruhodnější dvojice. Bulharská sopranistka Sonja Jončeva a americký tenorista Michael Fabiano poutají pozornost od první chvíle spontánností, emocionalitou a samozřejmě i zpěvem.

Čas nezastaví ani Hampson

O partu Violetty se někdy říká, že pro každé dějství pěvkyně potřebuje jiný hlas, tedy celkem tři: koloraturní, lyrický a dramatický. Jončeva se svým bohatým sopránem k tomuto ideálu nemá daleko, i když cituplná lyrika je jí v tuto chvíli asi nejbližší. Fabiano je zase jedním z největších překvapení tenorové scény posledních let. Doslova z něj sálá charisma filmové hvězdy. Jeho Alfred není žádný zdvořilý mládeneček, nýbrž muž s pronikavýma očima, posedlý vášní, která je spalující – a od počátku nebezpečná.

Když se rozzuří v domnění, že je mu Violetta nevěrná a začne jí cpát bankovky pod šaty, je to scéna jak z thrilleru. Fabianovo herectví je činoherní v civilně úsporné výstižností a jeho tenor se zdál být aspoň v přenosu silný a temný, přitom nikoli strnulý, neboť Fabiano s ním zacházel stejně pružně jako se svým tělem na jevišti. Skoro jakoby v sobě spojoval to nejlepší z Rolanda Villazóna a Jonase Kaufmanna...

Jončeva a Fabiano jsou ovšem stále velmi mladí, teprve třicátníci. Určitě před sebou mají velkou kariéru, pokud je ovšem nespálí nemilosrdný operní byznys. To kariéra dvaašedesátiletého barytonisty Thomase Hampsona je – na rovinu řečeno – u konce. Byla úctyhodná, jedinečná, dlouhá, ale čas se nedá zastavit. Jeho kreace Alfredova otce Germonta už nedosáhla špičkové úrovně. Hampson nikdy nebyl typem „italského“ pěvce s vyšlechtěnou kantilénou, nahrazoval ji výjimečně inteligentní prací se zpívanými slovy, což předvedl ještě při první premiéře Deckerovy La traviaty v Salcburku. Nicméně nyní už mu hlas odchází, zvuk se očividně ztrácí a přinejmenším tuto roli by už neměl zpívat. Hampson nástrahy operního byznysu přežil, teď mu ale hrozí nekonečné, smutné a trpké loučení.