Karita Mattila a dirigent Paul McCreesh na koncertě s PKF - Prague Philharmonia

Karita Mattila a dirigent Paul McCreesh na koncertě s PKF - Prague Philharmonia | foto: Milan Mošna

GLOSA: Bouřlivá diva ozvláštnila koncert, ale efekt byl jen částečný

  • 0
Sobotní abonentní koncert orchestru PKF – Prague Philharmonia měl hvězdný nádech. Jeho hostem byla proslulá finská sopranistka Karita Mattila, známá z kinopřenosů z Metropolitní opery i jako jedna z největších interpretek hudby Leoše Janáčka posledních desetiletí.

V Rudolfinu navíc dirigoval Paul McCreesh, jeden z předních britských specialistů na starou hudbu, jejíž odkaz má co říct i v interpretaci děl pozdějších epoch. Efekt se však dostavil jen částečně a spíš v orchestrální části.

Temperamentní divu bylo možno v kině vidět jako Straussovu Salome, a třebaže její hlas v sobě nemá jižanské kouzlo, po svém si výtečně poradila i s Pucciniho Toskou. V posledních letech zpívá třeba Janáčkovu Kostelničku, ale také Wagnerovy hrdinky jako Sieglinde nebo Kundry.

Proto trochu překvapilo, že pro pražský koncert zabrousila do úplně jiného světa. Beethovenovu árii Ah, perfido možná vybrala proto, že její první interpretkou byla Josefína Dušková, která vešla do dějin i jako pražská podporovatelka Mozarta. Mattila árii už před lety natočila s dirigentem Colinem Davisem, ale při poslechu nahrávky se zdá, že přes všechnu dramatickou energii nedokázala jednotlivé fráze zvukově a verbálně odlišit – třeba v porovnání s Charlotte Margiono na nahrávce Johna Eliota Gardinera. Žena v této árii sice spílá nevěrnému milenci, kterého pořád miluje, ale pořád je to spíš něco jako kolorovaná perokresba. Naproti tomu Mattila svým grandiózním hlasem a živelným temperamentem maluje velkými rozmáchlými tahy.

Tento dojem se zopakoval i na koncertě, jakkoli tu Mattila mohla uplatnit i jevištní charisma a vášnivá gesta. Navíc „perokresba“ je nemilosrdná a odhalí různé počínající nerovnosti ve zpěvu, třeba povolující propojení rejstříků. Snad není nezdvořilé připomenout, že Mattila letos oslaví 58 narozeniny – na to je její kariéra příliš oslnivá. Zvlášť když jako přídavek zazpívala píseň Träume z Wagnerova písňového cyklu na texty Mathilde Wesendonckové. Otázka je, zda neměla na koncertě spíš uvést celý tento cyklus, jenž má časově i obsahově blízko k extatické vášni a bolesti Tristana a Isoldy, prostě k oněm velkým romantickým plátnům. Mattila přídavek v krátkém proslovu věnovala Jiřímu Bělohlávkovi, s nímž často spolupracovala a kterého dle svých slov velice obdivovala.

Romantika naopak nebyla nikdy doménou orchestru PKF – Prague Philharmonia. Obsazením i zvukem byl vždy předurčen mimo jiné pro Mozarta, což dokázal i v úvodní skladbě, jíž byl tanec Chaconne z baletní hudby z opery Idomeneo. Nicméně už mnohokrát dokázal svými komorními kvalitami ozvláštnit i leccos z hudby 19. století, což potvrdil na Suitě č. 3 Petra Iljiče Čajkovského. Ta byla pro tento účel vybrána velmi dobře a pod McCreeshovým vedením se z ní vylouplo mnoho zvukového šarmu a průzračné jemné krásy.