RECENZE: Netrebko vysvobodil princ-lyžař. Hororu to na síle neubralo

Dva naprosto odlišné milostné příběhy odvysílala na svátek svatého Valentýna Metropolitní opera do kin. Opery Jolanta a Modrovousův hrad spojuje vlastně jen pohádkový námět, ale filmový režisér Mariusz Treliński mezi oběma „krátkometrážními“ díly našel i další souvislosti.

Anna Netrebko jako Jolanta v Metropolitní opeře | foto: Metropolitní opera

Čajkovského Jolanta vypráví o slepé princezně, která o svém postižení neví a teprve láska jí dá sílu s ním bojovat. Romantická hudba se vzpíná do úchvatných melodií. To Modrovousův hrad od Bély Bartóka útočí na posluchačovy smysly úplně jinak, impresionisticky rozprostřenými zvukovými plochami. Příběh Judity, která neudrží na uzdě zvědavost a chce otvírat mužovy tajné komnaty, navíc na rozdíl od Jolanty nekončí ve světle, ale v záhadné temnotě.

Treliński dokázal, že i pohádky se dají pojmout moderně, pokud se umějí vyprávět. Obě opery propojil hororovými motivy, především ponurým lesem se zavěšenými vykořeněnými stromy. Jolanta v něm obývá v průsvitné krychli sterilní pokojík, Modrovous do něj přiveze Juditu autem se strašidelně rozsvícenými reflektory a za oběma spustí vrata. V obou příbězích jsou nevyřčená traumata minulosti. Jolantu otec drží ze strachu v izolaci v péči škrobených vychovatelek, Judita opustila dřívější život, o němž divák nic neví.

Dveře vržou, voda kape

Pravda, nad některými režisérovými nápady se dá tázavě povytáhnout obočí. Třeba když rytíř Vaudémont se svým přítelem Robertem, kteří náhodou zabloudí k Jolantě, nesou v rukou lyže a na sobě mají prošívané bundy. Naštěstí takových rušivých momentů nebylo mnoho.

P.I.Čajkovskij: Jolanta, Béla Bartók: Modrovousův hrad

85 %

Metropolitní opera

kinopřenos 14.2.2015

A navíc tu byly pěvecko-herecké výkony pod taktovkou Valerije Gergijeva. Anna Netrebko už dnes možní zní a vypadá na roli mladičké dívky o poznání zraleji než před pár lety, ale emocionální patos, který vložila do Jolantiny probouzející se touhy po lásce, měl – aspoň v kině – stále svůj lesk. I když to někdy působilo, že musí do hlasu hodně „přidávat plyn“, aby fráze udržela až k vrcholům. Tenorista Piotr Beczala coby Vaudémont se v dalším ze svých lyrických „princů“ opět zaskvěl jasným, zářivým zvukem. V dalších rolích, vyžadujících nižší mužské hlasy, zaujal nejvíc Alexej Markov sytým kovovým barytonem jako vévoda Robert, jemuž byla Jolanta původně zaslíbena.

Michail Petrenko a Nadja Michael v opeře Modrovousův hrad

Do vizuálního ztvárnění Modrovousova hradu zapojil režisér ještě víc své filmové fantazie. Počínaje mluveným prologem, doprovázeným skřípotem dveří a zvuky kapající vody. Ve snových scenériích, vytvořených i s pomocí videoprojekcí, se sešla německo-ruská dvojice Nadja Michaelová a Michail Petrenko. Střet ženy a muže, dvou věčných protikladných principů, by v jejich podání obstál i v činohře nebo ve filmu. Včetně scény, v níž Judita spočívá ve vaně. Modrovousův zpěv však nepůsobil zdaleka tak výhrůžně a toužebně jako jeho herecké akce. Hlas Michaelové není ani krásný, ani vyrovnaný, zvuk se skoro kýve, přesto robustní hluboké tóny a deklamační schopnosti mají svůj efekt. Horor to byl rozhodně účinný.

Inscenace vznikla ve spolupráci s varšavským Velkým divadlem. Budiž Polákům přáno, že si dokáží vyjednat koprodukci s Metropolitní operou…