GLOSA: Žárlivost, zuřivost, vraždy. Metropolitní vzplanula až po pauze

Letošní sezonu kinopřenosů uzavřela Metropolitní opera italskými jednoaktovkami Sedlák kavalír a Komedianti. Obě nabídla v luxusním provedení, ale přesto se emoce rozhořely až v druhé půli.

Scéna z Komediantů v Metropolitní opeře | foto: Cory Weaver/Metropolitní opera

Obě díla mají různé autory, první napsal Pietro Mascagni a druhé Ruggero Leoncavallo, ale táhnou operními dějinami jako siamská dvojčata. Ostatně jsou spojena veristickým stylem, zobrazujícím život v jeho krutosti a hledajícím příběhy na okraji společnosti. Obě se odehrávají na jihu Itálie a končí vraždou ze zuřivé žárlivosti. Obsahují i slavná čísla, především tenorovou árii Směj se, paňáco.

P.Mascagni: Sedlák kavalír R.Leoncavallo: Komedianti

70 %

Dirigent Fabio Luisi

Režie David McVicar

kinopřenos z Metropolitní opery, 25.dubna 2015

Metropolitní opera představila novou inscenaci Davida McVicara, v jehož koncepci však Sedlák kavalír vyšel jen jako jakási rozehřívačka. Strohé tmavé jeviště s minimem rekvizit a černě oděné postavy sedící na židlích asi měly vyjadřovat uzavřenost sicilské komunity, ale přes snahu aktérů i výtečně hrající orchestr pod taktovkou Fabia Luisiho emoce nevzplanuly.

Argentinský tenorista Marcelo Álvarez sice zpíval Turidda suverénně, holandská sopranistka Eva-Maria Westbroeková se snažila prožívat opuštěnou Santuzzu, ale měla problém udržet v klidu vibrato svého objemného hlasu. Barytonista George Gagnidze v roli klamaného manžela Alfia, jenž „po sedlácku“ pomstí svou čest, byl tak strnulý, že působil jako karikatura. Jakoby nikdo z aktérů nevěděl, co si v té inscenaci vlastně počít.

Herce přivezl náklaďák

V druhé části večera jakoby se s příjezdem potulných komediantů vše proměnilo. McVicar posunul děj někam do třicátých, čtyřicátých let minulého století a jako hlavní rekvizitu využil náklaďák po okraj naplněný různým vybavením. Především ale zpěváci naprosto přesně zapadli do rolí.

Scéna ze Sedláka kavalíra v Metropolitní opeře

Tenorista Álvarez, který přijal výzvu zpívat v obou operách, ztvárnil Cania jako v jádru citlivého člověka, z něhož ale alkohol udělal neovladatelnou trosku. Jasným, perfektně ovládaným hlasem zpíval vášnivě, přesto vkusně, bez uvzlykaného přehánění. George Gagnidze tentokrát typově přesně odpovídal mstivému Toniovi a sopranistka Patricia Racette jako Caniova nevěrná družka Nedda roli nejen procítila pěvecky a herecky, ale předvedla i komediální kousky.

Samotné „divadlo na divadle“, v němž herci hrají zábavný, leč podobný příběh jaký sami prožívají, mělo švih a nápady jako v málokteré produkci. A když se prolnulo se skutečností a vyvrcholilo dvojnásobnou vraždou, byl tím mrazivější účinek posledních slov opery: Komedie skončila.