Už vám někdo řekl, že při zpěvu zníte jako Honza Nedvěd?
Párkrát jsem to zaslechl – něco na tom bude. Máme podobný rozsah, podobnou barvu hlasu.
Jaký vztah máte k jeho písním?
Vyrůstal jsem na hard rocku a metalu a k těmhle písničkám jsem se dostal u táboráků. Člověk to musí obdivovat, svým způsobem jsou geniální. Ve chvíli, kdy napíšete písničku, kterou si můžou všichni zazpívat, navíc s textem, s nímž se dokážou ztotožnit, dosáhl jste podle mě té nejvyšší mety. A to se konkrétně Nedvědům povedlo úžasně. Takže k tomu mám hluboký respekt.
K české folkové a country scéně jste se ostatně s Jelenem přihlásili už deskou předělávek Michala Tučného.
Je to tak. A když se ještě vrátím k Nedvědům, my se snažíme o něco podobného. A je to asi jeden z důvodů, proč nás lidi poslouchají a chodí na nás. Od malých dětí po jejich rodiče, od folkařů po metaláky. Hrajeme písničky, které si zapamatují, můžou si zazpívat a najdou si v textech svoje příběhy. Když za mnou po koncertě přijde kluk a řekne mi, že měl těžké období a pomohla mu nějaká naše skladba, je to pro mě jako textaře nejvyšší ocenění.
Vycházíte při psaní textů z vlastních zkušeností?
Můj osobní vklad tam určitě je, ale jinak jsou to v podstatě univerzální příběhy a témata. Smrt, láska, touha, radost, prostě obecné věci, kterým se těžko vyhnete. Ale ve chvíli, kdy text píšete s osobním prožitkem, dáte mu něco jedinečného.
Byl od začátku záměr udělat novou desku projasněnou, barevnější, s plnějším zvukem?
Ano, ale nebylo to tak, že bychom si řekli: teď pudem a natočíme to tak a tak. Šlo spíš o přirozený vývoj. Od začátku nám s kapelou šlo o zkoumání kořenů populární hudby. Folk, rock, tohle vše v naší muzice je. Cítili jsme ale, že na prvních dvou deskách – a vlastně i na poctě Michalovi Tučnému – jsme ty kořeny prozkoumali, jak jen to bylo možné. Hlouběji už se jít nedalo, to bychom šli proti vlastní přirozenosti.
Během let, která uplynula od alba Vlčí srdce, jsme se posunuli. Muzikantsky i lidsky, to je nevyhnutelné. Máte rodiny, děti, posloucháte jinou hudbu. Vždy máme tendenci dát písničkám přesně to, co potřebují, a tady jsme cítili, že si říkají o posun, třeba o kompletní bicí soupravu, kterou jsme předtím neměli. Takže jsme přijali nového člena, bubeníka Víťu Poláka.
Je s vámi nějak spřízněný?
Všichni se na to ptají, ale není, je to shoda jmen. Vtipné na tom je, že má kudrnaté vlasy jako já a vlastně je mi i trochu podobný. Náhoda byla i to, že se našemu manažerovi ozval ve chvíli, kdy jsme někoho takového sháněli. Poslal ukázky své hry a psal, že by se jako hudebník chtěl posunout někam dál. Je to skvělý hráč, technicky brilantní, přitom se ale nijak nepředvádí a jde vyloženě po písničce. Krásně mezi nás zapadl už po první zkoušce.
