RECENZE: Jean-Michel Jarre zprostředkovává pocity z amazonského pralesa

Novinka Amazônia francouzského skladatele, průkopníka elektronické hudby a nadšence do nejmodernějších technologií Jeana-Michela Jarreho je víc než jen albem – jde o hudební doprovod k výstavě fotografa a filmaře Sebastiãa Salgada.

Snímky z amazonských pralesů a brazilského povodí Jarre doprovodil svými typickými syntezátorovými plochami v duchu jemného ambientu a new age. Devět hudebních koláží je doplněno konkrétními zvuky, bezeslovnými vokály, terénními nahrávkami, aby měl posluchač co nejplastičtější dojem z návštěvy amazonského pralesa. Což se vlastně povedlo, iluze je místy opravdu dokonalá. Možná až příliš, což je problém téhle jinak profesionálně zpracované nahrávky.

Jarre je perfekcionista, i svou nejslavnější desku Oxygene po vzoru Michaela Oldfielda a jeho Tubular Bells několikrát remasteroval, upravoval, doplňoval pokračováními, a v roce 2007 dokonce vydal znovu nahranou verzi.

Na Amazônia zase některé konkrétní „autentické“ zvuky raději nahrál doma ve studiu, aby zněly přesně, tak jak si představoval. Díky tomu album působí, jako kdybychom sledovali přírodovědný dokument na superostré a obří obrazovce. Vše je nám jen zprostředkováno, nejsme skutečně tam, necítíme lepkavý dusný vzduch, jsme prostě doma v bezpečí.

Amazônia

60 %

Jean-Michel Jarre

Na druhé straně je to filigránsky pečlivá práce se zvukem, náladami, melodiemi. Celek je vkusný, úhledně zabalený, posluchačsky vstřícný.

Přece jen ale poněkud účelový. Jako soundtrack k prohlížení fotografií bude fungovat bez problémů, ale skutečné zanícení tomuto formálně bezvadnému výrobku přece jen schází.