Časem se asi vrátíme k prověřenému útvaru. Bez císaře, věří Ivan Mládek

  6:54aktualizováno  6:54
Silvestr se blíží a hity Jožin z Bažin, Prachovské skály či Linda od Ivana Mládka při něm nemohou chybět. Při televizních Silvestrech se jim smály i herecké legendy jako Filipovský, Sovák nebo Menšík. „Komu by to nelichotilo,“ tetelí se Mládek v rozhovoru pro týdeník 5plus2. Teď vydal knihu obrazů.

Humor a písně Ivana Mládka zase na Silvestra rozesmějí miliony Čechů. Ivan Mládek tráví přelom roku většinou na pódiu. A když už jednou vystoupení v poslední den roku vynechal, byl z toho trapas. „Jednou jsme to s kamarády táhli asi týden na jedné horské chalupě a silvestr a Nový rok jsme oslavili sice řádně, ale omylem o den dřív. Bylo nám divné, že jsme v údolí neviděli žádné rachejtle,“ vzpomíná. 

Jaký byl váš nejbláznivější Silvestr?
Hrál jsem se svou malou trampskou kapelou v nějaké lesní restauraci v Posázaví a o půlnoci se tam kvůli nějaké dost ošklivé holce strhla hromadná rvačka, jako v amerických kovbojkách. Po místnosti začaly létat nože, lahve a židle, zdraví a své hudební nástroje jsme si zachránili pohotovým výskokem z okna a úprkem nočním lesem na nádraží. 

Týdeník 5plus2

Každý pátek zdarma

5plus2

Čtení o zajímavých lidech, událostech a nevšedních akcích v regionech.

Vaše písně se zpívají při zábavách a oslavách. Nutí vás někdy ovínění fanoušci, abyste jim zazpíval i mimo vystoupení?
Občas se mi to stane, ale většinou odmítnu. Exhibovat bez Banjo Bandu se stydím. 

Silvestry za socialismu byly ve znamení skvělých vystoupení Sováka, Menšíka či Wericha. Vy jste tehdy býval v publiku i na jevišti. Jaká tam byla atmosféra?
Nejlepší atmosféra byla na několika televizních silvestrech, které moderoval geniální Vladimír Menšík, a k tomu byli do hlediště nahnáni všichni komici, herci a zpěváci, co měli ruce a nohy. 

Jak jste se na pódiu cítil, když v publiku seděly hvězdy jako Ladislav Pešek, František Filipovský a další?
Cítil jsem se skvěle, kterému baviči by nelichotilo, když se mu smějí takové legendy. 

Stalo se vám někdy, že se prostě nesmáli?
Stane se nám to občas. Například jednou na sympoziu biochemiků v Karlových Varech. Zaníceně diskutující biochemici neměli na humor moc náladu, což se zjistilo hned u prvního mého dost osvědčeného vtípku. A tak už jsme radši jen hráli. A když se k nám nikdo neotočil ani během písniček, udělali jsme si na pódiu zkoušku. Byla to docela úspěšná placená zkouška, secvičili jsme si na ní asi deset nových písniček. 

Nedávno jste vydal knihu „Ivan Mládek obrazem i slovem“. V posledních měsících jste se tedy stal malířem a literátem?
Sporadicky jsem se vracel k malování celý život, když byl čas. V knize jsou vybrané obrazy z druhé poloviny mého života, ty z dětství a raného mládí se nedochovaly. Buď jsem je někomu daroval, nebo jsem je radši zničil. A za to, že jsem pod každý obraz napsal nějakou tu legendu, se snad ještě nebudu považovat za literáta. A jsem natolik kritický, že se nepovažuju být ani malířem. Jak jsem v knize napsal, cítím se být jen malujícím vtipálkem. 

Čím bude Ivan Mládek nejvíc teď po vydání knihy a pak v roce 2019?
Budu dál dělat jen to, k čemu jsem se zavázal o svých sedmdesátinách. Už žádná televize, žádný rozhlasový zábavný pořad, chci už jen putovat po vlastech českých a slovenských se svým Banjo Bandem a malovat. Chci se prostě už jen bavit. 

Takže tempo už jste zvolnil. Co pro vás dnes znamená práce?
Komedianti, pokud jsou zdraví, sami nic nezvolňují – většinou je jejich svobodná profese baví a nepřestane bavit nikdy. Tempo zvolňují spíš pořadatelé, kteří se obrací na mladší a modernější kapely. Máme tu kliku, že jsme zváni i v našem pokročilém věku, naše ortodoxní muzika a zábavné mluvené slovo zřejmě zpestřuje hudební produkce i s naprosto odlišnými žánry. 

Nakupila se nám v Česku různá výročí. 100 let Československa, 200 let Národního muzea, nedávno 700 let od narození Karla IV., příští rok 30 let od sametové revoluce. Cítíte vnitřně nějakou národní hrdost, nebo to zvlášť neprožíváte?
Zvlášť silnou národní hrdost jsem nepociťoval, jsem asi spíš internacionalista než vlastenec. Tím nechci říct, že bych nepociťoval hrdost, když jsme v něčem mistři světa, nebo když Čech něco převratného vynalezne. Militantní vlastenecké cítění hodně utváří národní báje a legendy, které jsou většinou úplně vymyšlené, a historie, která je většinou překroucená. 

A co se týče vzniku republiky, i o tom se lže. Většina lidí byla tenkrát šťastná, že je konec války a ne že bude konec Rakouska-Uherska. Dva mí prarodiče, které jsem zažil, šli 28. října oslavovat mír, ani netušili, že se tam strhne mela. A měli asi pravdu, podle odtajněných francouzských materiálů dav strhli a shromáždění proměnili v demonstraci za samostatnost francouzští agenti provokatéři. Možná to byla škoda.

Jak to myslíte?
Říkám možná, protože za císaře Karla by Rakousko asi spělo ke konstituční monarchii, demokracii a federativnímu uspořádání. S reformami, které směrovaly k demokracii amerického typu, započal už Josef II., ale brutální francouzská revoluce všechny osvícené monarchy zděsila a všechno i u nás zhatila. Na poválečném rozpadu Rakouska-Uherska měly spíš zájem Francie a Anglie, aby se do budoucna zbavily druhé německy mluvící mocnosti. Masaryk, legionáři a profesionální čeští vlastenci byli asi jen jejich pěšáci. Ale to je jen jeden úhel pohledu, moje úvaha, za kterou si skálopevně nestojím. 

Fotogalerie

Ale nebýt rozpadu Rakouska-Uherska, asi by vůbec nebyla druhá světová válka. Divil bych se, že by se monarcha spojil s nacistou. Nebylo by ukřivděných sudetských Němců a Henleina a určitě bychom tady neměli čtyřicet let komunistickou diktaturu. A dnes, když se nakonec odvrátíme od Evropské unie, nebo budeme „odvráceni“, dost pravděpodobně dospějeme ke starému staletími prověřenému ekonomickému útvaru, i když asi s jiným názvem a bez císaře. První náznaky už jsou tady, Rakousku začíná být bližší Visegrádská čtyřka než EU. Ale nebudu si dál hrát na vizionáře. 

Narodil jste se v únoru 1942, tedy za protektorátu. Ovlivnilo váš život nějak, že jste „válečné dítě“?
Asi neovlivnilo. V socialisticky zorganizovaném protektorátu hlad nebyl, až na zbytečnou květnovou revoluci a anglo-americké bombardování koncem války byl u nás klid, o život šlo naší rodině jen za heydrichiády. Vyhlásilo se, že když atentátníci nebudou dopadeni, bude postřílena každá desátá rodina, která bydlí na trase Kobylisy-Hrad, kudy Heydrich pravidelně jezdil. Ale já se jediný z rodiny nebál, byly mi teprve čtyři měsíce. Takže protektorát můj život moc neovlivnil. 

Jaké bylo poválečné dětství v Praze?
Vzpomínám si jen na některé momenty v našem letním bydlišti v Babicích u Říčan. V lese byl uvázlý ruský tank, a tak nebyl den, abychom se k němu s kamarády nevypravili a nevymontovávali z něj různé pro nás zajímavé součástky. Největším úlovkem bylo těžké železné kolo, které jsme se snažili dokutálet do kilometr vzdálené naší chaty. Cestou na jednom prudkém srázu nám ujelo a skutálelo se z cesty doprostřed velké louky. Nikdo s ním pak už ani nehnul a desítky let se mu sedlák musel při sekání vyhýbat. Asi nás vždycky dost proklínal. Po mnoha letech jsem to kolo objevil na Babické návsi u pomníku padlých ruských vojáků, takže naše klukovina se nakonec ukázala být záslužnou. 

A jednu vzpomínku na poválečné období mi připomíná fotografie z pobytu naší rodiny ve Velkých Karlovicích v Beskydech. Dlouho jsem si myslel, že sedím na klíně rudoarmějcovi, ale neměl na čepici hvězdu, takže to byl nejspíš vlasovec. Chudák, asi ho bolševici popravili nebo v tom lepším případě skončil v nějakém sovětském koncentráku.

Hráli jste si na vojáky, kdy ti špatní byli Němci, podobně jako na konci Svěrákova filmu Obecná škola?
My jsme si spíš hráli na lupiče a policajty. Nepamatuju se, že bychom jako děti nenáviděli Němce, pokud se pamatuju, komunistická propaganda v nás vyvolávala nenávist hlavně proti americkým imperialistům, špionům a diverzantům a snažila se do nás vtlouci lásku k Sovětskému svazu a k naší komunistické straně. Když nám doma nikdo nic neřekl, jako hloupé děti se jim dařilo nás zpracovat, takže jsme milovali soudruha Stalina, soudruha Gottwalda a další komunistické zločince. Já měl to štěstí, že jsem se v Holešovicích u Vltavy brzo dostal mezi staré trampy, a tak jsem pomalu, ale jistě začal procitat. 

Z Mládkovy knihy

„Lidé si asi neuvědomují, co škody napáchala policie, když zákeřně přepadla doktora Davida Ratha a zabavila mu finanční prostředky, které ho motivovaly k další blahodárné činnosti, zvelebující srdce naší republiky – Středočeský kraj.“ Tak začíná pasáž k obrazu Dopadení doktora Ratha z knihy Ivan Mládek obrazem i slovem. Její titulní stranu zdobí Mládkův autoportrét.

Obraz Ivana Mládka s názvem Nevěra s uprchlíkem
Obraz Ivana Mládka s názvem Paní Babišová přebaluje malého Andreje
Obraz Ivana Mládka s názvem Car Alexandr prodává Američanům Aljašku

V roce 1968, když vám bylo 26 let, jste odešel do Francie. Vnímal jste to jako emigraci?
Po sovětské okupaci jsem jako většina mých dobrých kamarádů a spolužáků se svou budoucí manželkou emigroval do Francie. Neprchali jsme, abychom se navždy vzdali domova, rodičů, sourozenců a míst, které jsme měli rádi, ale chtěli jsme aspoň pět let trochu poznávat svět. Že po příchodu Rusů na delší dobu „spadne klec“, nám bylo jasné. Jinak nás okupace moc nepřekvapila, dala se očekávat, brali jsme ji tak, že si ruští soudruzi přijeli udělat pořádek ve své komunistické říši, chtěli ukáznit soudruhy československé, aby jim v jejich ideologii nedělali bordel. O socialismu s lidskou tváři jsme si nedělali iluze, kdyby se těm tak zvaným „mužům ledna“ začala jejich utopická demokratizace socialismu vymykat z ruky, sami by zase přitvrdili, možná surověji než ruští okupanti. Byli to zase jenom komunisti. 

Co vás naučil život v Paříži?
Hlavně víc mluvit rusky. Živil jsem se ve Francii hrou na balalajku po ruských emigrantských klubech, takže jsem tam mluvil víc rusky než francouzsky. Navzdory roku 1968 jsem zášť vůči Rusům nikdy nepociťoval, díky jejich literatuře, malířství a muzice jsem byl vždycky trochu rusofil a pobytem mezi potomky ruské antibolševické elity v Paříži jsem si toto vyhranění v sobě ještě více utužil. 

Proč jste se rozhodl pro návrat do Československa?
Ze Západu jsme se proti původnímu plánu vrátili už za půl roku, jinak bychom museli přijmout politický azyl. To jsme odmítli, nechtěli jsme zůstat pryč z domova navždy. 

Ivan Mládek

■ Narodil se 7. února 1942 v Praze.
■ Absolvoval Vysokou školu ekonomickou, byl mimo jiné spolužákem Václava Klause.
■ Jeho songy hraje proslulý Banjo Band už od 70. let.
■ Vytvořil více než 400 písní, píše humoristické povídky, je autorem několika deskových her.

Ivan Mládek (Benátská! s Impulsem, 28. července 2017, Liberec)

Dokážete srovnat, jaký je pro mladého člověka rozdíl odjet do Francie na zkušenou dnes a tehdy?
V roce 1968 Čechům fandil celý svět, dneska po migrantské vlně, kterou je Francie také zasažena, se asi budou Francouzi chovat trochu odtažitě ke všem cizincům. 

O kapitalismu po roce 1989 Jiří Suchý říká: „Kapitalismus je lepší než socialismus, ale horší, než jsem jsem si myslel.“ Co o kapitalismu soudíte vy?
Jsem fanda kapitalismu, zejména toho dravého amerického. Nebýt jeho vojenské síly, tak by nás němečtí nacionální socialisté nakonec všechny vymlátili a nebo jsme pomrzli ve vyhnanství někde na Sibiři. A v nejlepším případě by nás tady další desítky let dusili komunisti. 

Posloužil vám během života lépe smích, nebo peníze? Co z obou věcí máte raději?
Já se s lidmi, kteří se baví jen o penězích, nestýkám. Peníze jako takové mě nebaví, beru je jako nutné zlo, nikdy bych se je nesnažil za každou cenu kupit jako obchodníci. A protože jsem jak svou muzikou, tak svým malováním bavič, neposluhuje mi smích můj, ale smích jiných. A ten dá fušku. Za svůj smích si nic nekoupím, ani s ním na poště nezaplatím složenky. 

Dá se říct, že pro vás smích jsou peníze?
Protože jsem bavič z povolání, tak se to v mém případě říct dá.

Autor:

Nejčtenější

Poprvé v bondovce bude agentem 007 žena, černošská herečka Lashana Lynchová

Britská herečka Lashana Lynchová ve filmu Captain Marvel

Novým tajným agentem s označením 007 bude po Danielu Craigovi poprvé v dějinách bondovek žena a černoška, britská...

Oldřich Kaiser prodělal infarkt. Skončil na jednotce intenzivní péče

Oldřich Kaiser (1. března 2017)

Herec Oldřich Kaiser (64) skončil po prodělaném infarktu myokardu na jednotce intenzivní péče v jedné z pražských...

Hudební kalendář 2019: Největší letní festivaly v Česku

Rock for People 2018

Festivalová sezona začala letos brzy. Po celé republice od května do září probíhají desítky hudebních přehlídek, které...

KOMENTÁŘ: Mizerných dvě stě tisíc korun je dělí od nesmrtelnosti

Moderátor Marek Eben uvedl 29. června 2019 zrestaurovaný film Spalovač mrtvol...

Seznam je to úctyhodný a zároveň smutný. Úctyhodný, protože obsahuje jména našich velkých filmařských mistrů; smutný,...

RECENZE: Rammstein zapálili i kočárek. Jen kdyby to mohl každý vidět

Rammstein 16. července 2019 v pražské Eden Areně

Skalní fanoušci Rammstein budou nejspíš přísahat, že jejich úterní koncert v pražském Edenu byl skvělý a ze svého...

Další z rubriky

RECENZE: Sheeranovy spolupráce s Bieberem a Eminemem? Taková milá bokovka

Ed Sheeran na Letišti Letňany v Praze  (7. července 2019)

Na nové desce začal Ed Sheeran podle vlastních slov pracovat na notebooku během loňského turné. Album nazvané No.6...

Na Colours už byl každý žánr. Možná kromě metalu, říká Zlata Holušová

Ředitelka festivalu Colours of Ostrava Zlata Holušová

Od 17. do 20. července přivítají Colours of Ostrava velké kapely jako The Cure, Florence + The Machine či tuzemský...

Karle, zpívej! Nemluv! vzkázal mi Forman, vzpomíná jubilující Gott

Karel Gott ve videoklipu k písni Srdce nehasnou

Slaví narozeniny, píše paměti. Čerstvý osmdesátník Karel Gott je v jednom kole. V rozhovoru pro iDNES.cz zavzpomínal...

Najdete na iDNES.cz