Ukázky z CD najdete v audiogalerii.
Tahle německá trojka je zvláštní fenomén. Kdo jim na počátku jejich kariéry prorokoval, že o nich za pár let nebude nikdo vědět, musí dnes nad novým albem "Who's Got The Last Laugh Now?" nevěřícně kroutit hlavou.
Zatímco styly a scény se vyvíjely, Scooter se za deset let změnili jen minimálně (v druhé polovině devadesátek přibrali do svého arzenálu populární rozmáchlé tech-tranceové motivy) a nyní na jejich skoro až muzejním syntetickém raveovém cirkusu vyrůstá třetí generace fanoušků.
Ta první odrostla z hudební puberty v druhé polovině 90. let a s příchodem nového tisíciletí Scooter nabrali novou generaci příznivců, kterým bylo v době vydání debutového alba "...And The Beat Goes On" nanejvýš deset. Teď formace útočí na třetí vlnu teenagerů a nikomu nevadí, že k tomu používají stejné zbraně jako před deseti lety.
Znamená vytrvalá přízeň fanoušků a stále nová alba potvrzení hudebních kvalit Scooteru? Ačkoli je na tvorbě téhle formace okolo peroxidového H. P. Baxxtera bezpochyby něco, co jim i na současné scéně dokáže zajistit tisíce fandů, hudební kvality to budou jen těžko.
To spíš ovládají marketing a důležitou roli také hraje konzervativní setrvačnost, ve které středoproudý dancefloor ustrnul. Pokud se vypravíte na jakoukoliv diskotéku, zjistíte, že zvuk dancefloorového europopu, jak ho možná znáte z dob 2 Unlimited nebo Twenty 4 Seven, je víceméně nezměněn a nepoznamenán vývojem, navíc stále velmi žádaný a aktuální.
Dancefloor našel jistoty a Scooter (ačkoli byli vždy "klubovější" a "progresivnější") jsou dokonalou ukázkou téhle konzervace.
Obsah zůstává nezměněn a Scooter jen chytře přizpůsobují formu. Naivně rozveselený styl bookletů a vizuální prezentace z poloviny devadesátých let mění za ušpiněnou streetovou grafiku. Jestli v tomhle duchu budou pokračovat, možná se střetnou s retro-vlnou vlastního zvuku, který definovali a rozpracovali k dokonalosti. Tedy pokud dokonalostí myslíme umění tisíckrát naplnit jedno a to samé prostinké a jednoduché schéma.
Nízko položeným vrcholem nové desky je hypnotická techno-balada Take Me Baby, na čemž nemají zásluhu ani tak Scooter jako finský experimentátor Jimi Tenor. Jeho deset let starý hit německá formace převzala, nechala tak, jak byl, včetně podmanivě záhrobní polohy hlasu a většiny aranží, ke kterým přidala jen hromadu syntetických smyčců.
A když jsme u cover verzí, jeden z chystaných singlů, The Leading Horse, původně pochází z dílny Vangelise. Scooter výjimečně zaměnili rychlý rovný beat za houpavý rytmus a nebýt kňučivého vysokého hlásku nesnesitelně kňourá refrén, šlo by o docela ucházející skladbu, která by se s nadsázkou dala přirovnat k matnému odrazu Leftfield. A ještě jeden cover, tentokrát přímo z hlubin pekla, kde s doširoka otevřenou náručí čeká slavná melodie Everlasting Love s brutálním raveovým beatem a kňouravým héliovým hláskem...
Právě tyhle momenty vykreslují jinak zručné manipulátory Scooter jako reprezentanty prachobyčejného nevkusu, o kterém byste předpokládali, že se s koncem 90. let odporoučí do kanálu.
SCOOTER - Who´s Got The Last Laugh Now?
Warner Music, délka CD 50:11
Tři pecky: Take Me Baby, The Leading Horse, Rock Bottom
Hodnocení iDNES: 
