Zatímco ten však svoji kariéru "přepálil" a musí na operaci hlasivek, Flórez je ve špičkové kondici. Na těchto dvou tenoristech, kteří jsou vrstevníci, se celkem zřetelně dá vysledovat dvojí přístup ke zpěvu.
Živelný Villazón se do všeho vrhal se srdcem na dlani, ale své síly neodhadl. Flórez se absolutně koncentruje na techniku a svých několik rolí. Může se zdát chladný a rezervovaný, z hlediska výdrže je to však spolehlivější.
Výš! Rychleji!
Flórez bývá někdy označován za nástupce Luciana Pavarottiho. I jemu se přezdívá Král vysokých c. Jeho tenor je však lehčí, slabší a útlejší. To je, a do budoucna asi dále bude, jeho jediný limit a jediné opravdové riziko.
Zcela zaplněná Dvořákova síň slyšela především ukázky z italských oper, které jsou Flórezovou doménou. Díla Rossiniho, Belliniho a Donizettiho nejsou tak dramaticky vypjatá jako opery Verdiho nebo Pucciniho, vyžadují však bezvadnou techniku, dech a cit pro italský styl s jeho dlouhými melodickými oblouky.
Už v úvodní árii Tebalda z Belliniho opery Kapuleti a Montekové Flórez předvedl absolutně čistý tón, lahodný a ohebný zvuk, krásné klenuté linie a elegantní plynulost bez jakéhokoli slyšitelného problému.
Jeho dechová opora je vynikající. Tenor si může hrát s frázemi, probarvit je a naplnit emocionalitou. Hlas mu běhá ďábelsky rychle a pružně až po nejvyšší tóny. Zcela přirozeně exceloval v Rossiniho operách Semiramis a Popelka.
Překvapil však i líbezně přednesenou árií Romea z Gounodovy opery Romeo a Julie, kterou dosud na jevišti nezpíval. A jemnost, s jakou přednesl slavnou árii Una furtiva lagrima z Donizettiho Nápoje lásky, byla prostě dojemná.
Na závěr přišel nejparádnější kousek: árie Ah! mes amis z Donizettiho Dcery pluku, v níž devět vysokých "céček" vypálil vlastně jen tak mimochodem. Vznikal dojem, že kdyby chtěl, mohl by stoupat výš a výš...
Příliš mnoho ohňostrojů
Patrně ani nezaregistroval, že do jeho céček začaly zvenku doléhat jiné salvy. Svatojanské slavnosti Navalis si jistě mohou uspořádat ohňostroj, ale snad s ním mohly počkat až po koncertě Pražského jara.
Vokální ohňostroj pokračoval v přídavcích, kdy Flórez diváky nejprve rozohnil árií Almavivy z Rossiniho Lazebníka sevillského. Pak si sundal motýlka a v ležérnějším obleku pokračoval Vévodou z Rigoletta a skončil populární písní Granada.
Zásluhou Pražské komorní filharmonie, kterou dirigoval Christopher Franklin, si posluchač užíval i doprovodu a skvěle zahraných předeher k jednotlivým operám.
Flórez je úžasný, ale nespadl na zem z jiné planety. Prostě je to živý důkaz, co se lze naučit. Koneckonců bravurní techniku mají i další tenoři. Jako osobnost je však Flórez unikát.
Hodnocení MF DNES: 100 %
