Hned úvodní večer v Rudolfinu provázela podivná smůla. Ruský pianista Andrej Gavrilov má za sebou velkou kariéru, poznamenanou nicméně šikanou ze strany někdejšího sovětského režimu a poté i vlastními psychickými problémy, kvůli nimž v devadesátých letech osm let vůbec nehrál.
Během Schumannova cyklu Papillons (Motýli) ještě člověka nenapadlo, že je něco v nepořádku, Gavrilov hrál sice poněkud robustněji, než by se na motýly slušelo (ti zde vystupují spíš v přeneseném slova smyslu, jako barvitý svět maškarních plesů s polétávajícími konfetami), nicméně pořád dosti hravě.
Co se přesně stalo při provedení Schumannových Symfonických etud, je předmětem debat v kuloárech. Gavrilov si totiž zničehonic začal posouvat židli a poté dvakrát přerušil hru a upravoval zajišťovací systém na nohách nástroje. Dělalo to dojem, že klavír nebyl dobře připraven a začal ujíždět. To je možné, ale nelze si vzpomenout na jiný podobný případ – a to se v Rudolfinu už daly slyšet kreace, při nichž klavíry dostaly pořádně zabrat.
Druhá možnost je, že Gavrilovova interpretace tohoto okázalého díla, které přibližuje zvuk klavíru symfonickému orchestru, byla do té míry přemrštěná, že to sebelépe zabržděný klavír prostě „neustál“. Třetí možnost, že sólista se takto snažil zastřít nejistotu, je snad lepší nezvažovat. Následná Lisztova Sonáta h moll už ale působila téměř psychopaticky, klavír se otřásal neposlouchatelnými fortissimy. Byla to změť zvuku, v níž se ztrácela hudba. Až v přídavcích od Chopina a Prokofjeva jako by Gavrilov nabyl rovnováhu.
Recitál českého pianisty Tomáše Víška, který se jako jediný nekonal v Dvořákově síni Rudolfina, nýbrž v sále Pražské konzervatoře, byl podstatně klidnější. Nejvíc potěšil výběrem skladeb od Rudolfa Firkušného. Mohlo jich být ještě více, klidně na úkor Chopina a Liszta, vždyť tyto autory hraje každý a konkurence je obrovská. Firkušný jako skladatel není moc známý, přitom zjevně nebyl jen řemeslníkem vyrábějícím příležitostné skladbičky. Víšek se předvedl i jako spolehlivý a přemýšlivý interpret děl Antonína Dvořáka a Johannesa Brahmse.
Jak na Bacha
Přemýšlivým pianistou je bezesporu i Francouz Pierre-Laurent Aimard, proslulý hlavně jako specialista na moderní hudbu, zvláště Messiaena. V Praze hrál ovšem Goldbergovské variace, veledílo Johanna Sebastiana Bacha. Vyvolal tím řadu otázek. Zda vůbec hrát Bacha na moderní klavír, a když, tak jakým způsobem, aby nenudil. Provedení třiceti variací totiž trvá téměř půldruhé hodiny a Aimardovi hudba pod rukama plynula dost jednotvárně, navíc hrál s očima až příliš upřenýma do not. Divák si pak odnáší dojem, že umělec je ponořen víc do papíru než do hudby. Na druhou stranu Aimard aspoň poskytl podnět k úvaze a k diskusi.
A to by snad mělo být smyslem přehlídky. Z tohoto pohledu do ní úterní a současně závěrečné vystoupení gruzínského sesterského dua Khatia a Gvantsa Buniatishvili moc nezapadalo, jakkoli bylo působivou tečkou za festivalem. Hra na dva klavíry, případně na jeden klavír na čtyři ruce je samozřejmě atrakce umožňující předvést možnosti nástrojů a souhru.
Khatia hrála na festivalu před dvěma lety sólově. Už tak třaskavý program tehdy podala s energií až příliš třaskavou a letos byla očividně vůdčí osobností dua. Sestry zvolily díla Sergeje Rachmaninova, dále svého krajana Josefa Bardanashviliho, Ravelovu vlastní úpravu skladby La Valse, fantazii na Gershwinovu Porgy a Bess od australského pianisty Percyho Graingera a také rozpustilou suitu Scaramouche od Dariuse Milhauda, právem považovanou za jeden z nejoriginálnějších kusů pro dva klavíry. Předvedly prostě ohňostroj, sice jen vnějškově efektní, ale bravurně vypalovaný.
Jediným nevyslechnutým koncertem byl recitál mladého Francouze Davida Fraye. Nicméně nic to nemění na pocitu, že udržet vysokou úroveň specializovaného klavírního festivalu bude pro Pražské jaro čím dál větší výzva.
