Britská kapela Editors v Praze před MeetFactory (zleva Eliott Williams, Justin...

Britská kapela Editors v Praze před MeetFactory (zleva Eliott Williams, Justin Lockey, Tom Smith, Russel Leetch a Ed Lay) | foto: MeetFactory

Píseň ke Stmívání byla příležitost. Film nestojí za nic, líčí Editors

  • 6
Hudba britské kapely Editors se dá rozeznat na míle daleko. Ať už se drží původního kytarového zvuku, nebo zapojují více elektroniky. Posluchač vždy tuší, že jde o skupinu okolo zpěváka Toma Smithe. „Jsem rád, že máme frontmana, který si píše písničky sám,“ říká bubeník Ed Lay a basák Russell Leetch přikyvuje. V Praze Editors představili nejnovější desku Violence.

Na Violence jste zařadili starší skladbu No Sound But the Wind, která se objevuje i na soundtracku k filmu Stmívání. Proč jste se tehdy rozhodli ji tam dát?
Leetch: Věděli jsme, že to bude velký soundtrack s Bon Iver nebo Radiohead, tak jsme do toho šli rádi. Byla to skvělá příležitost, jak nás dostat blíž k teenagerům, mezi kterými jsme moc fanoušků neměli.

Ten film jste někdy viděli?
Leetch: Ne, nikdy! Nestojí za nic.

Když jste v roce 2002 začínali, internet hudbu ještě tolik neovlivňoval. Dnes se bez něj hudba těžko obejde. Jste rádi, že pamatujete ještě „staré časy“?
Lay: Možná je teď složitější být autentický, nekopírovat, ale my jsme měli jasno v tom, že chceme být sví. Ani teď se nevyžíváme v psaní fanouškům na Facebook. Nepotřebujeme, aby věděli všechno. Chceme zůstat trochu neviditelní.

Neviditelní jste ale podle Toma Smithe byli dlouho pro londýnské hudební novináře. Proč?
Lay: Zůstávali jsme v Birminghamu a nemířili rovnou tam. Asi proto. Z dnešního pohledu to bylo nejlepší rozhodnutí. Nezněli jsme jako kapela v každém druhém klubu.

V rádiích jste měli celkem úspěch.
Lay: Tehdy byla kytarová hudba v kurzu. Hráli se Bloc Party, Franz Ferdinand. Trefili jsme se do žánru. Teď už chtějí pop.

Záleží vám na tom, být v éteru?
Leetch: Ano, chceme, aby nás lidi poslouchali, jakkoliv. Většina lidí si v autě pořád zapne rádio, i když ho asi pomalu vytlačuje Spotify.

Dokážete na Spotify vydělávat?
Lay: Teď už ano, podmínky se zlepšují. Výnosů je víc, ale já jsem hlavně rád, že přešlo to divné období, kdy lidi za hudbu neplatili vůbec a jen ilegálně stahovali.

Fanoušci i kritici vám vyčítali odklon od kytarového zvuku. Teď jim vadí elektronické prvky. Vám je to asi celkem jedno, že?
Leetch: My jsme ti, co hrajeme, a když se nudíme, tak musí přijít změna. Všechny písničky ale pořád píše Tom, takže nemohou znít zase tak odlišně, jak někteří tvrdí. Není těžké nás identifikovat. Nezníme najednou jako Skrillex nebo Sean Paul. To by bylo!

Vyzkoušejte.
Lay: Ať už by to bylo jakékoliv, není sporu o tom, že by šlo o náš největší hit.

Jak jste zvládli rozkol v kapele, který přišel v roce 2012 s odchodem kytaristy Chrise Urbanowicze?
Lay: Tehdy poprvé nebylo zábavné být muzikantem v kapele. Rozdělili jsme se, ale další desky nás znovu spojily dohromady.
Leetch: Bylo to jeho rozhodnutí a jako všechno, co se děje v životě, i tohle nepotřebovalo nic jiného než čas. Jakmile jsme zase zahráli první dobrý koncert, bylo to v pohodě.

Píšete už nějakou novou hudbu?
Leetch: Ne, teď se po koncertech jen díváme na seriál The Crown a hrajeme ping-pong. Šatny nejsou moc inspirativní prostředí.

A opravdu za tím vším stojí jen Tom Smith?
Lay: Justin (kytarista, pozn. red.) možná napsal pár textů, ale jinak je to opravdu Tom. Jsem rád, že mu v tomto můžeme věřit.