Semjon Byčkov při koncertu s Českou filharmonií

Semjon Byčkov při koncertu s Českou filharmonií | foto: Petra Hajská

GLOSÁŘ: Duchovní výlet do Benátek a souboj v České filharmonii

  • 0
Adventní koncerty nemusejí nabízet vždy jen obehrávání notoricky známých melodií. Soubor Collegium 1704 a Česká filharmonie připravily na tento týden trochu jiné koncerty.

Collegium 1704 patří k našim špičkovým souborům pěstujícím dobově poučenou interpretaci staré hudby, ceněn je i v zahraničí a jeho koncerty jsou přitažlivé i dramaturgicky. Ten úterní, jenž se konal v Dvořákově síni Rudolfina, byl věnován italskému baroknímu mistrovi Claudiu Monteverdimu a jeho dílu Selva morale e spirituale. V překladu to znamená Mravní a duchovní les a jde o rozsáhlou sbírku duchovních skladeb, která je jakousi závětí autora, jenž kráčel po mostě spojujícím renesanci s barokem. Velká část jeho života byla spojena s chrámem sv. Marka v Benátkách, kde zastával velmi prestižní funkci ředitele kůru.

Ve svém odkazu shromáždil své umění spočívající mimo jiné ve vazbě hudby a textu a virtuozitě při vedení hlasů. Na koncertu zazněly z této sbírky hlavně žalmy. Velkou úlohu měl sbor Collegium Vocale 1704, který disponuje zpěváky s menšími, ale jasnými a precizně vedenými hlasy. Skladby přednášeli s dostatkem barev a kontrastů, aby udrželi pozornost. Také instrumentalisté prokázali pod vedením šéfa souboru Václava Lukse perfektní souhru a přesnost, kterou mohli předvést i v instrumentálních skladbách Monteverdiho mladších současníků. Pozornost na sebe strhávaly zvláště Judith Pacquierová a Sarah Dubusová, virtuozky na historický nástroj jménem cink, vyluzující neobyčejně měkký, zpěvný tón.

Co prožívá hrdina

Středeční abonentní koncert České filharmonie se přirozeně nesl ve zcela jiném duchu. Původně ho měl dirigovat Jiří Bělohlávek, po jeho úmrtí večery převzal nově jmenovaný šéfdirigent Semjon Byčkov, který také změnil program. A dal najevo, že ho bude zajímat i hudba českých autorů dvacátého století.

Úvodní skladba dokonce shodou okolností a samozřejmě svým způsobem navázala na předchozí koncert. Byčkov si totiž vybral skladbičku Double pro orchestr od Luboše Fišera, neobyčejně talentovaného autora vážné, ale i filmové a televizní hudby (včetně znělky k seriálu o Machu a Šebestové). Snad to byl právě kontakt s těmito světy, díky němuž Fišer nezapomínal na komunikaci s publikem. Double pro orchestr je maličkost, ale výrazná. Nové kompoziční postupy se v ní sváří s barokními, na minimální časové ploše necelých deseti minut autor předvádí podivuhodnou dovednost. Připomínka Fišera, jenž zemřel roku 1999, byla rozhodně vítaná.

Také Bohuslav Martinů čerpal inspiraci v hudbě minulých staletí, ovšem odíval ji do vlastního hávu. Byčkov zvolil Dvojkoncert pro dva smyčcové orchestry, klavír a tympány, skladbu z konce třicátých let minulého století, v níž proti sobě na pódiu doslova stojí dva orchestry. Autor je žene proti sobě v dynamickém i rytmickém vzruchu, ještě posíleným dalším „hráčem“ – klavírem. Za něj usedl Ivo Kahánek, skvělý sólista, který však pro tuto chvíli hrál takříkajíc za tým, neboť klavír tu není sólový nástroj, nýbrž dodává orchestru na barevnosti. Tympány, které obsluhoval Michael Kroutil, zase posilují rytmus. Důležité je, aby si posluchač mohl na „bojišti“ zachovat přehled, aby se něj pouze nevalil hluk. Byčkov to zajistil jednak menším obsazením, jednak důrazem na zřetelnost artikulace.

Ostatně ta je důležitá i v symfonické básni Život hrdinův od Richarda Strausse, jež zazněla v druhé části večera. Mohutná skladba vypráví příběh fiktivního hrdiny, bojujícího i milujícího. Možná se za ním skrývá samotný autor, tehdy třicátník. Pod taktovkou Byčkova dílo vyznělo s pozdněromantickým patosem, ale i se zvukovou uměřeností, takže posluchač nebyl zahlcen zvukem, ale mohl si i vychutnat jednotlivé nástroje, hlavně vstupy koncertního mistra, houslisty Jiřího Vodičky. Nicméně u takových skladeb se vždy vynoří pocit, že Dvořákova síň Rudolfina je pro ně zkrátka těsná.