RECENZE: Geldofův návrat s The Boomtown Rats se nad očekávání vydařil

Zpěvák a skladatel Bob Geldof se po šestadvaceti letech studiového půstu hlásí s albem pod hlavičkou kapely The Boomtown Rats. Svěžím, energickým, plným chytlavých melodií.

Boba Geldofa známe jako muže mnoha aktivit. Krom zpěvu a muziky jako takové se představil i jako herec, viz filmový přepis dvojalba The Wall kapely Pink Floyd, kde ztvárnil postavu Pinka. Proslulé jsou také jeho společenské aktivity. Byl to on, kdo v roce 1984 inicioval vznik tělesa Band Aid, které pomocí písně Do They Know It’s Christmas sbíralo peníze pro hladovějící děti v Etiopii, a o rok později organizoval monstrózní charitativní koncert Live Aid.

S kapelou The Boomtown Rats na sebe upozornil především hitem I Don’t Like Mondays z třetího alba The Fine Art Of Suffering z roku 1979.

Text téhle písně mimochodem rozebírá případ šestnáctileté americké školačky Brendy Spencer, která v ono osudné pondělí 27. ledna 1979 z oken domu kde bydlela, naproti škole Grover Cleveland, spustila střelbu na svoje spolužáky. Na vysvětlenou uvedla, že „nemám ráda pondělky. Každého otravují, tak jsem to chtěla trochu rozsvítit“.

Samozřejmě by bylo bláhové čekat, že obnovení The Boomtown Rats na nové desce po takové době přijdou se srovnatelným hitem. Dobrá zpráva ale je, že Citizens Of Boomtown nezní jako dýchavičné a lehce senilní vzpomínání na staré dobré časy. Je to svěží, vzdušná a chytlavá kolekce povedených písniček jen s minimem vaty. 

Po úvodní neodolatelně „rajcovní“ Trash Glam Baby sice následuje spíše slabší Sweet Thing s poněkud ožvýkaným refrénem, ale dojem vzápětí napraví výtečná Monster Monkeys. V tom podprahovém napětí a nervózně roztřeseném rytmu jako kdybych v druhém, ale spíše až ve třetím plánu zaslechl ozvěny beatlesovské Come Together. Ale pozor, žádné opisování, jen chvályhodné přihlášení se k tradici.

Citizens Of Boomtown

80 %

The Boomtown Rats

She Said No je protopunkový garážový nářez. Připomínka toho, odkud The Boomtown Rats vzešli. Jedním z vrcholů desky je pak atmosférická, vyloženě krásná Passin Through, s citlivým Geldofovým zpěvem a náderně smutným, nostalgickým refrénem, nahánějícím spolehlivě husí kůži. Laťka nepadá ani s následující uvolněnou a zpěvnou Here’s a Postcard, povedená je i pod kůži se zarývající pozitivní smršť K.I.S.S., další trefa přímo na střed.

Zbytek alba už sice jede poněkud na setrvačník a závěrečná „tucárna“ The Boomtown Rats s tranceovými klávesovými bzuky by asi měla fungovat jako kapelový manifest, ale v kontextu desky působí tak trochu nepatřičně, lacině. Na druhé straně, body za odvahu uzavřít desku.

Těžko říct, zda šlo o jednorázový reunion, nebo se Geldof se svými „krysami“ rozhodnou na toto album navázat. Pokud ano, rozhodně by bylo na co, protože ani po dlouhých letech jim invence zjevně nedošla.