Agrippina patří k Händelovým raným operám, poprvé zazněla roku 1710, a zastupuje žánr někde na pomezí vážného a komického vyznění. Dnešní terminologií by se dala označit za satirickou tragikomedii parodující nezřízenou touhu po vládě. Tak účinkovala už v době svého vzniku, kdy se jí bavilo benátské publikum, a tak účinkuje i dnes. Samozřejmě i díky spoustě energické i jímavé hudby.
Georg Friedrich Händel: AgrippinaDirigent: Harry Bicket Režie: Sir David McVicar Přímý přenos z Metropolitní opery, Cinestar Anděl Praha, 29. února 2020 |
Vystupují v ní ambiciózní muži, nicméně otěže třímají ženy. Především Agrippina, manželka císaře Claudia, která se snaží pomocí intrik a lží „urvat“ trůn pro svého syna z dřívějšího svazku Nera, a Poppea, která (na rozdíl od zpracování Claudia Monterverdiho v Korunovaci Poppey) se zde intrikovat a využívat svůj šarm teprve učí, ovšem úspěšně. Jistě, historické předobrazy obou žen na své ambice krutě doplatily, ale to už je jiná kapitola.
Inscenace britského režiséra David McVicara už je postarší, poprvé se objevila roku 2000 v Bruselu, ale možná právě proto je tak svěží, invenční, vtipná a dělající dojem, že režisér si s ní (tehdy ještě) dal práci. McVicar, jehož mnohé jiné produkce z posledních let působí rutinně a bez fantazie, nepřekračuje hranici směrem k plytké frašce, každou scénu a árii ztvárňuje téměř choreograficky jako svého druhu klip, ale do hudby a tak, aby výsledek účinkoval ne jako legrace na „první dobrou“, nýbrž jistou sofistikovaností.
Pak vůbec nevadí, že postavy mají soudobé kostýmy a vojenské uniformy. V imaginárním světě, v němž starověcí hrdinové sestupují z kamenných podstavců do naší doby, si prostě všichni žijí vlastní životy, do nichž zatahují i diváky. A je velká zásluha zpěváků, respektive herců, že dělají takříkajíc humor s vážnou tváří tak trochu ve stylu Monty Pythonů, s osvobozujícím nadhledem a intelektem.
Pod škraboškou vznešenosti
Každá figurka je přesně obsazená, vypiplaná a má svůj citový svět. Agrippina, již hraje mezzosopranistka Joyce DiDonato, jde jako lvice za svým cílem, to znamená dostat syna na trůn, ale svou vášeň a potměšilost halí pod škrabošku vznešenosti a důstojnosti. Zpívá naprosto brilantně, její hlas i přes reproduktory doslova září, každá notička je zřetelná. Mezzosopranistka Kate Lindsey v úloze mladičkého Nera nejenže part bezvadně zazpívala, ale co do pohybové pružnosti podala téměř sportovní výkon, její svíjející se potetovaný mladíček je trochu politováníhodný dětinský klacek, ale taky pošuk, který vyvolává strach, protože to očividně nemá v hlavě v pořádku.
Císaře Claudia (pamětníci si možná vzpomenou na televizní seriál Já, Claudius) u Händela zpívá basista, což samo o sobě zavání nadsázkou. Matthew Rose je úsměvný, leč nadutý hromotluk s brýlemi, který hraje golf a před Poppeou předvádí pánský striptýz – ano, to není tak neobvyklá režijní pomůcka, ale málokdy je kroucení s kšandami a padání kalhot opravdu vtipné. Tentokrát bylo.
A pak je tu vojevůdce Ottone, jenž miluje Poppeu, ale který vlastně vůbec nepřipomíná hrdinu. Už proto, že ho zpívá kontratenorista pomenšího vzrůstu Iestyn Davies, jenž působí spíš jako klidný gentleman a citlivý intelektuál. Když zpívá v souladu s libretem o půvabných pramíncích, vlnících se v trávě zahrady a přitom si nalévá do sklenice v baru, je to transfer v čase a prostoru, jenž vůbec není banální, ale prostě neodolatelný. I tato figura má ovšem své ego – dělá si selfíčko s trůnem (chytrý telefon byl zjevně doplněn pro nynější adaptaci původní inscenace). Svou velkou árii v závěru první dějství, kdy se od něj jakožto od domnělého zrádce všichni odvracejí, Davies tak procítil, že doslova „zastavil show“.
Poppeu zpívala v MET debutující Brenda Rae jako rozpustilou mladou dámu, která sice miluje Ottona, ale moc ji láká čím dál víc. Trefně jsou obsazeny i postavy dvou dvořanů, jež Agrippina zatahuje do svých úkladů. Barytonista Duncan Rock je domýšlivý voják Pallante, kontratenorista Nicholas Tamagna pak obrýlený úředníček se začesanou pleší jménem Narciso, jenž si poté, co mu Agrippina položí ruku do klína, musí kritická místa zakrývat časopisem. A pokud se přes reproduktory dalo soudit, ani tyto pěvecké výkony nezaostávaly za herectvím.
Co chybělo do sta procent? Je tu pár otázek, které by se ovšem daly zodpovědět jen mezi divadelním obecenstvem. Třeba jak v reálu působila scénografie evokující panteon a zda nemohla být vtipněji zapojena do hry. Zda některé nápady, třeba televizní štáb pronásledující celebrity, neměly být důkladněji rozvedeny. Zda zvláště kontratenoristy bylo v obřím prostoru Metropolitní opery slyšet. A jak vlastně zněl orchestr, který vedl specialista na starou hudbu Harry Bicket. Nicméně z hlediště kina je tato inscenace hodně povedeným kouskem.
