Na jasného favorita se stále ještě čeká, jen jedno je jisté: herecké trofeje zamotají porotě hlavu. Možná by potřebovala zřídit zvláštní kategorie, například nejlepší ženský herecký výkon v hlavní mužské roli.
Takové "převlekové" snímky se totiž sešly hned dva. V německém díle V cizí kůži představuje Jasmine Tabatabai íránskou běženkyni, která přijme totožnost muže, aby získala azyl.
"Vybrali mě, protože vypadám jako Alain Delon," žertovala herečka, přiznala však, že z reakcí krajanů má obavy. "Není to role, kterou by měla hrát slušná dívka z Persie, dbalá tamních tradic. Ale aspoň jsem si ověřila, že muži mají opravdu snazší život. Stačilo, když jsem v převleku utrousila vtip, a všechny ženy kolem se oddaně smály."
Také polský životopis proslulého malíře Můj Nikifor svěřil titulní roli ženě, osmdesátileté Krystyně Feldmanové. "Jak nás to napadlo? Samozřejmě v baru, kde jinde máte tak šíleně riskantní nápady," řekl režisér Krzysztof Krauze. Nerozhodla prý jen vnější podoba, ale hlavně vnitřní spřízněnost herečky s jejím hrdinou: "Také ona vyznává volnost a svobodu věčné cesty, nemá dokonce ani byt, ledničku nebo nádobí."
Jinou zvláštní kategorii by mohli vytvořit dětští herci. V italském dramatu Za bílého dne inspirovaném skutečnou vraždou kněze, jenž brojil v Palermu proti mafii, hrají děti z téže čtvrti, kde se případ před dvanácti lety stal. "A nic se tam nezměnilo," říká hořce režisér Roberto Faenza, "děti stále vyrůstají bez budoucnosti, v přesvědčení, že zavraždění soudci byli zlí, kdežto hodná mafie dává jejich rodičům práci."
Malý chlapec, který ve válce ztratí matku a jeho pochmurné dospívání prozáří teprve příchod neznámé ženy, vévodí rovněž britsko-švédskému retrofilmu Perly královny ze Sáby. "Mé filmy jsou jako můj život: souhra náhod," tvrdí režisér Colin Nutley.
"Malého hrdinu jsem našel dva dny před začátkem natáčení přímo v místní vsi. A produkční smlouvu jsme stihli podepsat den před tím, než britská vláda změnila daňová pravidla, která teď z Británie vyhánějí filmové štáby Harryho Pottera či Jamese Bonda."
Zatím nejrychlejší festivalovou kariéru zažil dánský Číňan, jenž svou zápletkou – formálním sňatkem kvůli povolení k pobytu – i humorem spojeným s jazykovou bariérou připomněl Kolju. Tři vteřiny po projekci jej koupila pro česká kina společnost Cinemart. Herec Bjarne Henriksen si pochvaloval, že své čínské partnerce nemohl vyznávat lásku slovy: "To jsou vzácné role, kde herec musí zapojit všechny ostatní smysly. Mimo kameru jsme mluvili dánsky, v nouzi anglicky a pár čínských slov jsem taky pochytil."
Vzácná nadsázka prozářila ještě kanadský titul Můj život s otcem, příběh dvou naprosto rozdílných synů bezradných nad tatínkem, jenž navzdory stáří zůstává milovníkem života, opery a krásných žen. Režisér Sébastien Rose přiznal jistou podobnost látky s oscarovou kanadskou Invazí barbarů, byť jejich scénář prý vznikl dřív: "Každý filmař se dříve či později musí vypořádat s vlastním vztahem k otci, pro mě je navíc rodina tématem, jež skrývá ty nejzajímavější okamžiky."
Na půdě současné rodiny, především manželské krize, se odehrává i slovinské Ladění, v němž září hrdinka Hřebejkova Horem pádem, herečka Nataša Burger. Naopak minulost oživuje maďarský Nepohřbený muž, v němž režisérka Marta Mészárosová obsadila Jana Nowického do role Imre Nágyho, vězněného a popraveného po maďarském povstání potlačeném Sovětskou armádou. "Byl-li Nágyho život otazníkem, jeho smrt byla odpovědí," tvrdí o kontroverzním politikovi jeho životopisci.
A v téhle směsici děl, jejichž témata bývají často silnější než zpracování, se včera představil česko-slovenský Sluneční stát. "Všem ho doporučuji," nechala se slyšet Anna Šišková, která v něm hraje. Sama se chystala do kina na nesoutěžní Občanku Ruth, prvotinu Alexandra Paynea, jehož oscarová Bokovka se stala nejvyhledávanějším festivalovým lékem proti převaze snímků plných deprese.
