Měla podobu spíše publicistické procházky s několika místními aktivisty. Pamětníci nejčastěji opakovali slovo nostalgie, generace budovatelů zase hesla zapojovat, burcovat, probouzet, oživovat. V nadšené snaze dokázat, že i v někdejším ocelovém srdci republiky se dá žít, dýchat a bavit se, vytvořili až únavně pozitivní agitaci – aniž by zazněl pohled běžného občana, který třeba ani netuší, že jeho sousedé projektují budoucnost Ostravy coby města alternativních umělců.
Zakleto v minulosti
Lokální patriotismus zapadlých vlastenců je vždy obdivuhodný a jímavý, ovšem činorodí lidé, kteří svépomocně budují galerie či komunitní zahrady, se najdou všude; podobně by se mohlo točit Zažít Plzeň, Zažít České Budějovice... až by celý cyklus plynule přešel pod křídla příbuzného pořadu Náš venkov.
Nic proti němu, ovšem síla celé ostravské televizní ságy netkví v překrývání černé tradice barvami naděje, nýbrž právě v tom, co zůstává zakleto v minulosti místa, kde slovy pamětnice žila „chudá intelektuální rodina mezi bohatými dělníky“.
Stačí připomenout druhý díl Černého zlata s tragédiemi, kdy ředitel z řad kádrů měl kvalifikaci holiče, kdežto odborníky varující před rizikem při honu za rekordy potkal proces se „škůdci“ včetně hrozby trestu smrti. Vzpomínky jejich synů či soudní zapisovatelky, jíž se dodnes chvěje hlas, osud inženýra, jehož střídavě zavírali a potřebovali, ale i hornická stávka za invaze pod heslem Okupantům ani tunu. Tak vypadá velké téma, nemluvě o objevné politické lince od Zdeňka Fierlingera po Drahomíra Koldera.
Proti tomu je zvelebování parků sice záslužné, ale stěží dostojí požadavkům dokumentu, natož v tak silné nedávné konkurenci. I když v jediném ohledu jako by si všechny položky případu Dukla 61 z oka vypadly – i Zažít Ostravu totiž budí vášně. Na stránkách pořadu už se polemizuje: jedni mu s díky tleskají, druzí se pohoršují, že ukazoval jen negativní stránky, a najde se i názor, že obsahoval „výběr sebestředných osobností, o nichž většina obyvatel nic neví. Asi žiju v jiném městě.“
