Trojicí nedělních povídek s Dagmar Havlovou se pro letošek cyklus ČT Setkání s hvězdou uzavírá. A snad skončí definitivně. Ačkoli je to loučení vcelku důstojné, sám princip tří "bakalářských" příběhů totiž hercům, jimž chce vzdát hold, spíše ubližuje. Malý prostor zploští charaktery, vypadají nahozeně, uměle, účelově. Protože přesně tak vznikají.
Zemitost je dar
Proti minulé benefici Bolka Polívky má Havlová drobnou výhodu: do stejně "placatých" historek pronikly přece jen zajímavější postavy, které zkušená herečka dokáže odlišit. Bohužel všechny přicházejí z téhož světa: klinická psycholožka Klára, profesorka hudby Tereza, (padlá) filmová hvězda Tony.
Právě jen ve vděčné roli notoričky Tony našla Havlová šanci přiblížit se komedii. Sice na půdorysu laciné anekdotické morality o zrůdném bulváru, ale když se dostane do ráže, připomene doby, kdy ještě coby Dagmar Veškrnová sršela energií v "lidovkách".
Teď jako by se autoři báli psát pro bývalou první dámu úlohy jadrných domovnic a vesnických tetek – ovšem tím herečce ubližují. Ostatně v nedávném triu povídek s Janou Hlaváčovou pookřála i ona právě ve vytahaném svetru před chalupou; zemitost je pro herečky dar.
Jenže letí spíše vlna "francouzská", móda pěstěných, silných, emancipovaných dam, které řídí rodiny, týmy, vozy i zeměkouli, jen v citech selhávají. Právě k nim patří úvodní Klára, podle dramaturgie "tragický příběh", ve skutečnosti psychothriller, a závěrečné "milostné drama" Tereza, klonící se zase spíš k melodramatu.
Z televizního triptychu Setkání s hvězdou (Radoslav Brzobohatý a Dagmar Havlová)
Klářina epizoda nese pod domácí idylkou dusnou náladu odhalení, které hrdinku raní dvojnásob, jako manželku i matku. Zhrzená žena tu v panice přiznává věk i ponížení, nervních gest je však až příliš, protože nervozitu zároveň vyrábějí v účinné souhře režie Jiřího Stracha a kamera Martina Šece. Škoda, že při každé další zběsilé jízdě autem už leží pointa pod nosem.
Kletbou povídkového tvaru je také fakt, že kvůli sólu legendy poskytuje ostatním jen prostor lepších sboristů. V Kláře Martinu Stropnickému, v Tony Michalu Novotnému a v Tereze pánskému triu, kde se v jedné z posledních rolí mihne Radoslav Brzobohatý.
Terezina povídka sevřená mezi sladkobolné vzpomínky a klavírní preludia je ve své přešlechtěnosti asi nejunylejší, Klářina nejvypjatější a příběh pozapomenuté hvězdičky Tony lidsky nejvstřícnější.
Dagmar Havlová
Na to je jich škoda
I když hrdinka poskytující novináři rozhovor "za flašku" nemá ve scénáři o mnoho víc než prototyp vrávoravé karikatury k smíchu i politování, alespoň poskytuje možnost, jak zahrát zbytky dávné grácie pod zpustlým zevnějškem a jak oči rozzářit představou návratu do světel ramp. Kdykoli herečka hraje herečku, vychutná si to; i Havlová.
Nicméně metoda "tři v jednom" na obrazovku nepatří. Sebelepší tvůrci ani hvězdy zkrátka nemohou překročit limit zakázkového "pásma". A na to je jich škoda.
Hodnocení: 55 %
