V době, kdy jeho vrstevníci směli leda tak na pohádky, šel s maminkou a jejími partnery třeba na MASH nebo Kmotra. „Věděl jsem, že v kině musím držet pusu, jestli nechci zůstat doma. A já jsem chtěl být s dospělými,“ vysvětluje svéráznou výchovu.
Díky ní coby šestiletý viděl Bullittův případ nebo Drsného Harryho, klíčové krimithrillery éry. Podrobně je popisuje, rozebírá a zkoumá jejich pozadí od tvůrčích detailů po náladu společnosti, kterou charakterizuje: „Byla to fajn doba pro lidi pod 35 let, pro starší asi ne. Hippies je znechucovali, černí militantní aktivisté děsili.“
Sám si jako nejděsivější zážitek vybavuje upoutávku na film Čekej do tmy, svůj první pornofilm, Hluboké hrdlo, viděl coby čtrnáctiletý. Zajímal se o filmy Woodyho Allena, které „máma neměla ráda, ale bavil jsem se o nich se školní psycholožkou, k níž jsem chodil“.
Díky své profesi, ale také upřímné vášni pro kinematografii se Tarantino dostal do pozice, kdy mu zákulisí vzniku slavných titulů odhalují pamětníci z řad kolegů: od financování přes výměny režisérů až po tlaky pramenící z obav, aby jedna hvězda nezastínila druhou, například v legendárním Útěku.
„Neumím si představit systém, ve kterém studio přidělilo režisérovi producenta, herce, členy týmu podle vlastních, nikoli jeho představ,“ přiznává Tarantino. Nástup nové dekády shrnuje slovy, že zatímco v 70. letech mohly být postavy složité, v 80. letech už se od nich žádala jen přitažlivost, polepšení a šťastné konce. A když se našla výjimka? „Nesnesitelná nudnost dívání,“ ironizuje Kaufmanův přepis Kunderovy knihy Nesnesitelná lehkost bytí.
Zvláštní kapitolu věnuje Tarantino filmovým kritikům, jimž má zasvětit svůj příští projekt, nebo generaci Stevena Spielberga. Díky adresnosti, upřímnosti, nakažlivé lásce k filmům a živému jazyku ve výtečném překladu je to zkrátka zajímavé čtení, ať už člověk zmiňované snímky zná, nebo dostane chuť se s nimi seznámit.
