S prvními tóny nádherné písně se krutá romance Na dotek propadne přesně do té nálady, kterou v názvu slibuje, do marnosti věčných pokusů o ryzí vztah, jejž směšní zahradníci lásky tak přepečlivě pěstují, a sotva zapustí kořínky, začnou jej sami podrývat.
Na dotek mrtvé lásky
Hra Patricka Marbera, jíž se filmový přepis Mikea Nicholse drží, poslala do milostných záhonů čtyři kozly - zahradníky. Natalie Portmanová prozáří sychravou londýnskou ulici jako malá tulačka odnikud nikam, krásné rozčepýřené ptáče, striptérka i dítě.
Jude Law coby nejistý mladík, jenž se živí nekrology a sní o dráze spisovatele, nemůže jejímu kouzlu nepropadnout. Jenže pak potká zralejší dráždivost v podobě Julie Robertsové, do jejíhož života sám náhodně vnese svého příštího soka, lékaře v podání zázračně proměnlivého, suše vtipného i tyransky hrozivého Clivea Owena.
To je vlastně vše. Čtyři strany ringu jsou dány, mezi nimi padají rány, na provazy narážejí - zbití a porůznu zaklesnutí do dvojic - postupně všichni hrdinové. Divadelní řeč se nezapře, válčí se slovy, střihem se skáče z tváře na tvář, ale téměř to nevadí.
Výprodej vzbouřených vášní, intimní slovník zcela bez servítků, naprostá citová jatka nepotřebují jiné okrasy, zvláště když se očistí humorem. Třeba v nepopsatelné scéně sexuálních námluv dvou mužů po internetu, kdy se jeden vydává za ženu, či při schůzce naslepo, kde Owen v bílém plášti připomíná úchyla.
Zprvu žertovné oslovení "cizinče", jež příběh vroubí, přebírá jiný význam: osamělí, ztracení, zmatení, neschopní trvalé volby si zůstávají cizí ti nejbližší. Zraňují, aniž chtějí, místo milosrdné lži ubližují domýšlivou pravdou, mučí otázkami, jaké to bylo, kde, kolikrát. Láska na dotek bolí, rozdírá, umírá.
Při vší drsné otevřenosti přitom film nevyvolává erotické senzace. Dá se shrnout jako Nebezpečné známosti naruby, teď a tady, bez přítmí krajek, ale s podobně ničivým naleptáváním, pokoušením a marněním. Povzbudivý ani filmařsky převratný není, ale zasahuje přesně a hlavně díky oceněným Owenovi a Portmanové mistrovsky.
V kůži Petera Sellerse
Také Život a smrt Petera Sellerse, vítěz Zlatých glóbů mezi filmy vyrobenými pro televizi, má hlavní oporu v právem oceněném představiteli titulní role Geoffreym Rushovi.
Hrát "kolegu", nadto proslulého komika, jehož Růžového pantera zná celý svět, je totiž jiná káva než mávat mečem nebo vykládat vtipy. Film jako celek přináší příjemně vyprávěné, stylově pečlivé retro s očekávaným obsahem a několika nečekaně "nadtelevizními" nápady včetně hravého odkazu k snímku 2001: Vesmírná odysea.
Ale kdyby Rush svého hrdinu jen přibližně "představoval" jako jiní herci Sellersovy souputníky Lorenovou, Edwardse či Kubricka, vznikl by běžný životopis rozporuplného velikána. Naštěstí to Rushovi nestačí: předvádí-li Sellerse v herecké akci, navléká si jeho kůži, je-li Sellersem v soukromí, souká se pod ni.
Slavný muž coby svůdník z pocitu osamění a ctižádosti, panovačný sobec s výbuchy vzteku, jenž vždy odzbrojí šaškováním, to je vnitřní boj podle Rushe. Zato když "točí" úryvky z hercových hitů nebo si zkouší ráz své příští postavy inspektora Clouseaua na zmatené letušce, je Rush neskutečně věrným dvojníkem Sellerse.
Obojí dělá skvěle - až mimoděk připomene schopnosti Bolka Polívky. I ten otřelý smutek klauna nad marným snem o vážné roli umí Rush vzkázat v kratičké bondovské legrácce za všechny Sellerse světa.
