Příběh s pracovním názvem Jméno začne režisér Ján Novák točit v srpnu v bývalé uherskohradišťské věznici. Tedy přesně na těch místech, kde Ludvík Hlavačka kdysi mučil politické vězně elektrickým proudem a kde na ně dohlížel pověstný Alois Grebeníček.
Protirole pro Přeučila
„Budova, kde umírali političtí vězni, má dodnes trýznivou atmosféru,“ říká režisér. „Je to šokující – od roku 1963 je objekt opuštěn, ale nic se tu nezměnilo, i v kapli visí rudá hvězda. Když tu strávíte pár týdnů, zapůsobí to na vás.“
Námět filmu, jehož scénář píše Šárka Horáková, vznikl právě tady – Novák ve zrušeném kriminále v Uherském Hradišti totiž před časem natáčel dokumentární seriál Příběhy železné opony, na němž se podílí redaktor MF DNES Luděk Navara.
Velitele věznice paradoxně hraje Jan Přeučil, jehož otec byl odsouzen v procesu s Miladou Horákovou k těžkému žaláři; odseděl si patnáct let.
„Jsem velice rád, že film Jméno vzniká, připomínat stále tu zvrácenou dobu považuji za svou morální povinnost. Osobně se mě to nesmírně dotýká, prožíval jsem ty kruté události velmi intenzivně. Už skutečnost, že se takového projektu účastním, vyjadřuje můj postoj, ať jde o jakoukoli roli. A že má postava stojí na opačné straně barikády? Od toho jsem herec,“ míní Přeučil.
Věří, že film založený na současné romanci najde cestu i k mladým divákům: „Teenageři vůbec netuší, co se tehdy dělo, znám ty úžasem rozšířené oči a naivní otázky, neumějí si tu manipulaci vůbec představit.“
Podobně přemýšlí i Novák – jeden z podnětů, proč film točí, mu dal dotaz sedmnáctileté dívky, kdo byl Adolf Hitler.
„Hledal jsem cestu, jak její generaci dostat do kina,“ vysvětluje režisér. Tak se zrodil příběh teenagerů Dominiky a Jakuba, kteří stráví romantickou noc v opuštěném kriminále.
Nad ránem zjistí, že se ocitli v roce 1953. Následují výslechy, mučení, blouznění. Jakubovi se podaří dostat zpět do roku 2007. Utíká na policii nahlásit zmizení své přítelkyně, líčí, jak dívka trpí, jak umírá, ale setkává se s lhostejností a nezájmem, na něž dneska narážejí i přeživší političtí vězni.
„Ostatně stejní herci, kteří ztvární bachaře 50. let, představují i současné policisty,“ naznačuje Novák. Počítá s herci z divadel ve Zlíně, Hradišti či Olomouci, před kamerou se objeví i lidé, kteří krutostí tamní věznice prošli na vlastní kůži.
Hlavní hrdiny režisér teprve hledá, jeho představě Jakuba odpovídá Kryštof Hádek. „Už jsem o tom slyšel, pokud budu mít čas, moc by mě to zajímalo,“ potvrdil Hádek.
Co s vězením?
Byť jde o nízkorozpočtový projekt, tvůrci slibují naprosto profesionální práci včetně nejmodernější kamery. Až natáčení skončí, uskuteční se v prostorách bývalé věznice modlitby zástupců všech církví. Premiéra filmu se chystá na březen 2008.
A co bude pak s objektem, jenž nadále chátrá, s nemovitou kulturní památkou ve vlastnictví ministerstva spravedlnosti? Existuje nápad, jak bývalé vězení využít: zřídit tu muzeum totality.
