RECENZE: Jak dopadli poté, co s lehkým srdcem dali Sbohem děcáku

Tolik bezstarostnosti a současně tolik beznaděje se v jednom filmu vidí málokdy. Lukáš chce zazářit na hiphopové scéně, Simona plánuje proměnu v muže, Jára sní o velké rodině. Takoví byli na začátku dokumentu Sbohem děcáku, jenž je sledoval čtyři roky. Teď jde do kin.

Z dokumentu Sbohem děcáku | foto: Artcam

Jeho autorka Hana Ludvíková by asi mohla potvrdit slova klasičky časosběrné metody Heleny Třeštíkové, že přináší velké dobrodružství, o jehož vývoji nemá filmař ani tušení. Ludvíková sice vstupuje do příběhů svých hrdinů více než Třeštíková, často však z nutnosti.

Při každém dalším setkání totiž musí aktérům připomínat, že minule tvrdili něco jiného, případně je těžko shání. Za trpělivost zaslouží Oscara. Ač úředně jsou dospělí, chovají se jako děti, vidí před sebou volnost, nikoli zodpovědnost, dokončení školy házejí za hlavu stejně jako fakt, že do práce se chodí každý den. „Jako malí jsme byli roztomilí, teď už máme svou hlavu,“ vykládá si Lukáš důvody vlastních rozbrojů s autoritami.

Jedno mají na počátku společné: dušují se, že na rozdíl od svých rodičů by oni své vlastní ratolesti do dětského domova nikdy za nic na světě nedali. Jaká je skutečnost? Dívka je v rychlém sledu zamilovaná, těhotná, opuštěná, zvažuje potrat. Nakonec o dítě přijde prý ze stresu, když ji chtěli zmlátit příbuzní, mezi kterými nekonečně putuje - pokaždé je nejprve „teď už opravdu šťastná“, a za měsíc znovu na cestě. Chvíli chce být matkou, chvíli zase otcem - podle toho, jak pevně se zrovna drží svého snu o lékařské změně pohlaví.

Jeden z mladíků přežívá jako prodejce marihuany; tvrdí, že „žádnej kámoš mi nepomůže, jenom moje holka“. Ovšem když je jeho přítelkyně těhotná, sám sedí ve vězení a po narození dítěte si vůbec nepřipouští, že by mohlo být jeho.

Také druhý chlapec spadne do rodičovské role rovnýma nohama, také má jisté pochybnosti o svém otcovství, nicméně nakonec je to právě a jedině on, kdo dokáže vést život podle tradičního vzoru spolehlivého ochránce rodinného krbu. Jeho partnerka přitom vypráví, že ho musela od nuly naučit každou praktickou dovednost, třeba jak si vyzvednout dopis na poště.

Osudy jednotlivých aktérů jsou ještě mnohem pestřejší a jejich autentické výpovědi daleko barvitější, včetně vskutku originálního výkladu Bible, kterou jeden z nich objevil za mřížemi. Nicméně dokument Sbohem děcáku účinkuje hlavně jako jediný celistvý proud, ve který se stékají potůčky zmarněných životů diktovaných naivními představami: nevědí, co chtějí, a pokud vědí, nehodlají za to bojovat.

Sbohem děcáku

60 %

Scénář a režie Hana Ludvíková

Na jedné straně člověk hrdinům až závidí to věčné pohádkářství výmluv, schopnost sebeklamu, lehkost, s níž házejí za hlavu nudné pravdy, veletoče v postojích, názorech i vztazích. Na druhé straně si vybaví animovaná zvířátka z Madagaskaru, která si po snadném živobytí v zlatých klecích zoologické zahrady nevěděla rady ve svobodné divočině.

„Je to dobrý v tom, že musíš rychle dospět,“ vystihl rozloučení s dětským domovem nejzralejší z trojice. Ale kolika se to podaří?