Na straně druhé úleva, že i v Česku se ještě najdou filmaři, kteří umějí naplnit čistý žánr, aniž by se za to omlouvali či pašovali do něj vesmírná poselství.
Renčův a Vieweghův Román pro ženy je přesně tím, čím chtěl být: romantickou komedií. Kdo je nesnáší, ať se jí vyhne. A půjde-li, ať ji nesrovnává s Vláčilem. Měřit se dá pouze metrem úsměvných romancí.
Na půdě zvoleného žánru nedopadl Román pro ženy vůbec špatně, když se vezme v úvahu, že předloha je spíše kronikou milostných příhod než klenutým příběhem.
Nadto i scénář má vyloženě literární ráz včetně hrdinky coby vypravěčky a glosátorky situací, charakterů či vztahů. Filmu zbyla jediná šance: k slovům vymyslet neméně vtipné až kontrastní obrazy a náladou se vznést nad střízlivost současnosti. To také činí.
Pocitově je jasno od první scény, kdy s podkresem francouzských šansonů objeví hrdinka v metru vedle veselých smyšlených reklam proslulé milostné dopisy Lauře, jejichž je adresátkou. Vše, co jim předcházelo, pak líčí v kadeřnictví, ve vděčné říši důvěrných dámských tlachů, a rámec se uzavře opět u dopisů, nad nimiž v něžné nadsázce slzí stádo žen, skrytých romantiček ověšených nákupními taškami.
Zuzana Kanócz coby Laura je nesmírně fotogenická, byť herecky jí na výrazu ubírá český dabing s povšechným hláskem středoškolských seriálů.
Navíc má její role nejméně výrazných rysů: je úhlednější odnoží Bridget Jonesové, pěstuje podobné rituály před schůzkou i triky "na lovu", ale neprodá je natolik zábavně, protože působí jako nádherná, takřka dokonalá modelka.
Tu "ulítlejší" stránku Bridget zastupuje její kamarádka v podání Laďky Něrgešové, až estrádně trhlý typ erotické nájezdnice, jaký s jemnější sebeironií studu "Jsem trapná, trapná, trapná" vykouzlila hrdinka ve filmu Díky za každé nové ráno.
O to větší požitek skýtá královský pár herců. Zejména Simona Stašová coby dáma trpící buranstvím českých páprdů a švitořící s cizinci: není jiné herečky, jež by ve scéně, kdy přistihne dceru se svým bývalým milencem, pronesla nevěřícné "Pažout?!" s tak sladkou štítivostí.
A Marku Vašutovi přesně sedí šarm zralého světáka se sklenkou, skepsí, sex-appealem a zranitelností.
Dodat obraznost filmu složenému pouze ze sledu situací je práce pro vraha, režisér Filip Renč ji zná. Zpěv americké hymny na balkoně paneláku, zárodky pohlavní nemoci ve víně, zašlapávání hlav do země, plyšový medvěd v Tatrách či oživlé foto na náhrobku jsou dárky i pro pány, již ze slov "romantická komedie" volí jen to druhé.
Čistě domácky – vývoz ani nesmrtelnost nezaručují – těší hříčky s Janem Svěrákem či s kultovní reklamou "Bobika".
Vůbec svět reklamy coby přiznaný životní styl viděný s humorem tu nevadí. Číše vína proti bělobě hor je symbolem reklamních efektů i jejich shozením a mladí zdatní snowboarďáci, jejichž svět určují módní značky, se střetávají s uválenou nedbalostí – zbraní čtyřicátníků.
Pravda, ti i oni si žijí na úrovni, jenže i to patří k žánru: kdo by šel na sociální romanci bezdomovce a husopasky?
Román pro ženy prostě obstojí, neboť udržel vyrovnanou stylizaci: bez výlevů moudra i pokleslosti. A jako kýč, jenž se nezapírá, nýbrž sám sebe zlehčuje, smí ve finále slavit i Vánoce, světový den sentimentu.
