I když distributor (tragi)komedii slibuje, po závěrečných titulcích si člověk uvědomí, že sledoval strojené melodrama; že netuší, proč se do takové koprodukce pustila Česká televize; a že se zjevně baví jedině Bartoška, jehož bezmocný hrdina po značnou část filmu nemluví, avšak svým zděšeným výrazem s povislým koutkem úst jako by dával najevo, co si o filmu Zbožňovaný zcela soukromě myslí.
Bartoškův uznávaný lékař se s odchodem do penze rozhodne ukončit i dlouholetý poměr s kolegyní v podání Ivany Chýlkové, která však zhrzena ztropí scénu před jeho manželkou neboli Zuzanou Kronerovou, dcerou, vnučkou i bývalým zetěm.
 |
Právě Kronerová se svým věcným pojetím „Dokážu mít ráda i kreténa“ snímku herecky kraluje, přestože vlastně jenom obměňuje svou postavu pozdní rebelky v Bábě z ledu.
Jestliže Petr Kolečko coby autor scénáře již šetří i svými tradičními bonmoty, místo nichž zařazuje příšerné banality typu „V lásce není nic směšného“, jako režisér pak postupuje vyloženě školácky.
Počínaje způsobem, jak opakovaně a názorně zabírá detaily - rozbitou trofej, láhev alkoholu, uřezané květiny - a konče nejnovější zhoubou českých výtvorů, totiž zařazováním „přiléhavých“ pamětnických písní. Když k pomstě na hrdinově zahradě zní Řekni, kde ty kytky jsou, člověku je doslova stydno.
Z typů slibovaného žánru nefunguje až překvapivě žádný. Na konverzační komedii obsahuje Zbožňovaný pramálo vtipu a spoustu vaty typu „Tak jak se těšíš do důchodu?“
Na veselohru situační zase scházejí gagy a když už se vzácně urodí, nekonečně dlouho se připravují, od zničení milovaného auta po nevěru dceřina přítele v podání Štěpána Kozuba, jehož připitoměle sluníčkářský projev vyloudí aspoň náznak úsměvu. A objekt jeho zájmu, potetovaná severokorejská saxofonistka, zosobňuje snad jediný náznak, kudy mohla vést cesta ke crazy neboli k veselohře ztřeštěné.
Film je inspirovaný skutečným osudem, leč to by stačilo sotva na bakalářskou povídku „ze života“. Navíc autorský soud nad snobskou fasádou vytříbené dokonalosti trčí z filmu okatě jako finále mužských vyvrhelů vykázaných do sklepa.
Všechno se tu vysvětluje doslova. Kdyby Zbožňovaný připustil nadsázku, ledacos by se mu dalo odpustit; už kvůli hercům či vskutku odpudivé „hnědé omáčce“, kterou tu bezbrannému pacientovi vnucují.
Jenže moralita hlásající, že „muži dělají pořád stejné chyby“, je z podstaty smíchuvzdorná - a když se připočte chudý obal, řadí se Zbožňovaný k nejzbytečnějším českým filmům roku. A že jich vzniklo dost.
