RECENZE Všechno nejlepší: Jak se komedie změní na moralitu

Neslaný nemastný snímek Všechno nejlepší! stojí na souhře Jana Dolanského s Viktorem Preissem.

Druhý film režiséra Martina Kotíka je nesporně lepší než jeho prvotina Pánská jízda, byť jít ještě níž pod laťku debutantského sitcomu o mužské domácnosti nešiků se snad ani nedá. Má však jeden háček: i Všechno nejlepší! slibuje legraci a uhne jinam. Tentokrát k moralitě.

Všechno nejlepší!

50 %

ČR, režie Martin Kotík, hrají Jan Dolanský, Viktor Preiss, Pavel Zedníček, Vendula Křížová, Jana Hlaváčová, Jana Štěpánková, 100 minut.

Kinobox: 68 %

IMDb: 6.9

Což se bohužel rýsuje od chvíle, kdy scénář svede dohromady dva rozdílné hrdiny. Mladičkého taxikáře s rysy lehkovážného frajírka, jenž se nejen ve svůj narozeninový den považuje za dítko štěstěny, a zarytě protivného důchodce dávajícího najevo svůj přezíravý nesouhlas s řidičovým chováním za volantem i ve vztazích.

Odvěký model přece diktuje, že zprvu nenávistný pár se časem obapolně ovlivní, polidští, ba spřátelí a že pod svrchní slupkou hrdinové shodně odhalí v podstatě dobrá srdce. Právě to se čeká, přesně to se také odehrává: o nic víc, o nic míň.

Bezradná noblesa
Akční možnosti společné celodenní jízdy taxikáře a zákazníka, které nabízely hru na zběsilou pražskou road movie, zůstaly téměř nevyužity –  v rozpočtu na to zjevně nebyly peníze. Přesto scény stísněné do prostoru vozu mají větší půvab, napětí i tajemství než odstředivé výjevy z vnějšího světa, které tvoří dílem opět sitcom, hlavně ložnicový, a dílem komunální satira o milionářích z taxislužby či prohnaných právnících.

Epizodní figurky, jež tvůrci kolem ústřední dvojice navěsili, mají šaškovat tak účelově a prostoduše, že i noblesní herci zůstávají bezradní. Přitom z plátna přímo čiší, jak by si Jana Hlaváčová nebo Jana Štěpánková rády vystřihly skutečně bohaté postavy, nikoliv pouhé papírové šarže praštěné tetičky či hysterické sestry.

Paradoxně tedy příběhu vévodí okamžiky uvnitř taxíku, ač se tu kromě slovních šarvátek nic závratného neděje. Přičinili se o to Dolanský s Preissem, jejichž jiskřivá souhra mnohdy míří za prvoplánový obsah slov.

Ti dva se rozhodně stydět nemusí. Dolanský přirozeně dávkuje skrývanou nechuť vůči svatouškovi za svými zády, kterou prolamuje nervními výbuchy, a Preiss zase odměřuje rezervovanou až záhadnou potměšilost, jíž trestá řidiče za veškeré šťastné nectnosti mládí. Není jejich vinou, že nakonec podléhají předepsané mravoličné proměně.

Smích jako věda
Navenek je film Všechno nejlepší! natočen vcelku úhledně, už bez křiklavé neznalosti řemesla, která trčela z Pánské jízdy, jenže také bez vypravěčské osobitosti. Neuráží, spíše uspává, výtečná hudba s anglickými texty mu sice dodává nádech málem světácký, jenže zbytek působí nemastně neslaně, jako kdyby film vznikl jen proto, že zrovna někomu zbylo pár milionů a potřeboval je do týdne viditelně utratit.

Sponzorské výrobky se tu opravdu přehlédnout nedají, s nimi však nedovedou zacházet ani zkušenější režiséři. Hlavní Kotíkova potíž tkví jinde. V rozvíjení, časování a pointování vtipu totiž představuje vzácný přírodní antitalent, paradoxně však právě o humor usiluje znovu a znovu: snaživě, upřímně, vědecky, aniž cítí skutečné zákonitosti smíchu.

Beze vší ironie – kdyby místo komedie zkusil odlišný žánr, třeba by Kotík těšil víc sebe i jiné. A filmové ambice by mohl prostřídat televizními, neboť snímek Všechno nejlepší! má typické parametry neškodné morality pro podvečerní obrazovku za ospalého deště.